Ten čas, kdy věřily moje děti v Ježíška je pryč…

„Tati, já vím, že Ježíšek neexistuje!“
Tak to je přesně ta věta, které jsem se bál, že přijde. Ale mohla přijít daleko dříve. Nebo mohla přijít před Vánoci. To by bylo trošku nepříjemnější. Pravda, nebo lež o Ježíškovi, záleží jak se na to díváte, vydržela Lilince dlouhých osm let. Očekával jsem, že to přijde, ale i tak jsem na to nebyl zcela připraven. A tak mě to trošku šokovalo.

Přímo na solar

Lilinka vyšla z tréninkové šatny, já jsem byl opřený o zeď. Čekali jsem na Klárku, až se objeví. Vždycky jí to trvá o něco déle. Lilinka na mě spustila najednou tuhle otázku, kterou jsem vůbec nečekal. Zůstal jsem opařen přímostí té informace a upřímností s jakou to na mě vybalila. Neptala se. Hodila tu informaci mezi nás a čekala, jak budu reagovat. Dovolil jsem si malou dramatickou pauzu.
„Jsem rád, že si to téma otevřela“ začal jsem diplomaticky, „už dávno jsem o tom s tebou chtěl mluvit.“
To byla pravda. Sám jsem řešil téma, jestli to všechno kolem Ježíška nebude brát jako lež a jestli si tím nenabourám důvěru, kterou ke mě chová.
„Chceš si o tom promluvit teď nebo až doma?“
„Ne, nechci to řešit!“ odbyla mě.

Máme problém

Přišla Klárka a jeli jsem domů k Matce mých dětí, která je měla ten týden na starosti. Ten den jsem jen vypomáhal. Holky zapadly do baráku a já jsem Matce mých sdělil, co se mi právě přihodilo ,když jsem holky vyzvedával z tréninku.
„Máme asi problém! Lili nevěří na Ježíška!“
„Za to můžu asi já…“ sklopila oči a usmála se provinile.
Ten příběh jsem slyšel už od Klárky, která mi ho vyprávěla hned po Štědrém dnu, když přišly od maminky. Teď jsem si ho ještě jednou vyslechl v živých barvách od matky mých dětí. Stejně jsem se na to chtěl zeptat.

Báchorka o kalhotách

Matka mých dětí mi vylíčila, jak holky přišly do obývacího pokoje, když balila dárky s babičkou a načapaly jí tzv. in flagranty s izolepou a balícím papírem v ruce. Snažila se všechno rychle schovat a zakrýt. Rychle se vzpamatovala a Lilince namluvila, že dědovi přešívá s babičkou kalhoty, protože přibral. A že mu to nemůžou říci, protože on to těžce nese, že teď přibal. Kalhoty byly hozené přes židli u stolu, takže to mohlo vypadat věrohodně. Ale šicí stroj nebo šití už tam nebylo. Pokus to byl dobrý. Myslím, že se to ale k okolnostem moc nepovedlo. Podobnou krizovou situaci už jsme řešili jednou, když Lilinka i Klárka viděly dědu jako nosí dárky pod stromeček. Dostaly informaci, že Ježíšek na sebe bere podobu lidí, které máme rádi, když ho někdo vidí. Děti jsou možná naivní, ale nejsou hloupé. Od určitého věku si všechny informace, které jim sdělujeme ověřují a podrobují je kritickému myšlení.

Napadlo by vás to

„Tebe by to napadlo, že když balíš dárky v jedenáct hodin večer, tak si to, ty dvě můry, nakráčejí do obýváku, že mají žízeň?“ zakončila příběh matka mých dětí.
V duchu jsem si přeříkal odpověď, kterou jsem si nechal pro sebe . Společně jsme se celé situaci zasmáli. S Lilinkou nás ještě rozhovor o Ježíškovi čeká. Mám z toho trošku obavy, ale věřím, že to společně zvládneme a že to nenabourá důvěru mezi námi. Ten čas, kdy věřily moje děti v Ježíška je pryč…