Mýtus o silných chlapech: Učím se vnímat emoce jako táta

Dnešní příběh bude o emocích. O mých emocích. A především o tom, jak mé emoce ovlivňují emoce mých dcer. Jelikož mám dcery, dokážou vyvolat desetkrát víc emocí, než jsem schopen pocítit sám. Pokud máš syny, nevychovávala tě sestra, ani tě nevychovaly samé ženy, možná nechápeš, o čem píšu.

Vztahy jsou o emocích

Uvědomit si, že vztahy jsou především o emocích, o tom, jak se kdo cítí a co ho k tomu vede, mi trvalo dlouho. Jsem přece chlap. Já emoce nepotřebuju. Nepotřebuji se zabývat tím, jak se cítím. Nepotřebuji se zabývat tím, jak se cítí moje děti. Já jsem jejich táta a mám je rád a ony jsou moje děti a musí mě mít rády. Připustit si, že to tak automaticky nefunguje, bylo těžké.

Bylo těžké porozumět tomu, že je potřeba, abych všechny ty věci okolo pocitů se snažil pochopit a snažil se je vnímat. Protože to je to, co moje děti a holky chtějí.. 

Táta  řešitel

Mým primárním zaměření bylo jim přinášet řešení, a to samozřejmě na všechno. Přiznám se, že dodneška je to pro mě problém a mám potíže si občas uvědomit, abych svým dětem nepřinášel skvělá řešení. Tzv. zázraky na počkání do druhého dne. 

Stačí obejmout

Poznání, že stačí vyjádřit pochopení, porozumění nebo jen obejmout mi trvalo v jejich životech světelné roky dlouho. Nechat je, ať si projdou vlastní zkušeností s vědomím, že jsem tady vždy pro ně. 

Jsem špatný  táta?

Myslím si, že jsem byl špatný táta nebo jsem špatný táta? Vždy se snažím dělat v ten daným maximum pro svoje děti. To, že jsem něco nevěděl, nebo jsem neměl nějakou schopnost nesnižuje moji touhu udělat vždy pro svoje děti to nejlepší. 

Je to o mě

Mnoho záleží na mně – na mé náladě, na tom, jak jsem nastaven a zda dokážu dětem správně vysvětlit, co od nich očekávám. Uvědomil jsem si to teď, když jsem byl s Klárkou u doktora. Vzal jsem si z práce volno. Nebyl žádný spěch a na všechno jsme měli spoustu času. Já jsem byl v pohodě, protože jsem nemusel řešit práci a neměl vzadu ten hlásek, který mi vypočítává úkoly, které musím ještě stihnout a co ještě musím udělat. Byl jsem v pohodě. 

Vnitřní nastavení

Díky tomu jsem mohl všechny obavy své dcery krásně zvládnout. Polovinu cestu do Prahy k doktorovi se ptala, co jí budou u doktora dělat a zda jí budou něco píchat. Jeli jsme na alergologii a imunologii. Klárka znala vyšetření na imunologii a alergologii od své sestřičky. Ta to vždy vypráví v živých barvách, jelikož jí všechna vyšetření dělali, když měla astmatický záchvat a nakonec jí hospitalizovali. Zážitek měla a má umocněný. Klárka vyjadřovala obavy, jestli ji budou píchat a zda to bude bolet, a jestli jí budou brát krev. 

Slova pochopení znova a znova

Za celý den jsem vyslovil tolikrát slova pochopení a snažil se jí uklidnit tím, že se jedná normální vyšetření. Upozornil jsem jí na možnost píchnutí alergenů do ruky i odběru krve. Klárka měla obavy z toho, co ji u doktora čeká, zda to bude bolet, jestli jí budou brát krev. Uklidňoval jsem ji, že je to normální vyšetření, ačkoli její obavy přetrvávaly. Prošel  jsem s  ní všechny procedury  a scénáře. I ty katastrofické. Přesto mě překvapilo, jak v klidu jsem byl a jak jsme spolu procházeli jejími obavami, dokola a dokola. Ujišťoval jsem ji, že všechno bude v pořádku. 

Potvrdilo se mi, že je to hlavně o mně. O mém nastavení. Pokud jsem já v pohodě i přese všechny její obavy ona je taky. 

Když jsme vyšli z posledního vyšetření, Klárka mi řekla: „Tati, víš co? To nebylo tak strašné, jak jsem si myslela. Bála jsem se zbytečně!“