Blog

Andělé pomáhají

Vyvolali naše číslo. Hlavně ten papírek neztrať, říkal jsem si. Na papírky jsou v nemocnici hákliví a pokud nebudeš mít ten správný papíre, mohli by nás poslat pro další a to by znamenalo zase čekat další půl hodiny. A to s dítětem, které kašle co 5 minut a snaží se vykašlat plíce, nechcete. Obzvláště v této době, kdy na vás všichni rodiče koukají se strachem a opovržením v jednom pohledu. Jako by tím pohledem říkali: „Co sem lezete? Co když má Covid?“

66003339629__BF7C3AB5-95BD-4DA2-9F82-E196DD18C134-768x1024
Pohádka s kyslíkem

Vešli jsme do sesterny na příjem se zapsat. Pozdravili. Lilinka za pozdravem spustila kašlající kakofonii do roušky. Seděli tam dvě sestřičky. Jedna sympatická a druhá méně sympatická. Jako hodný a zlý policajt. Ta měně sympatická hned spustila: „To je normální stav?“

„Dobrý den!“, zkusil jsem jí upozornit, že nepozdravila, „Ano, to je normální stav, proto jsme tady!“

„Proč nemá to dítě respirátor?“, znovu spustila méně sympatická sestra, když začala kašlat.

„Má roušku, protože respirátor jí nesedí! Padá jí.“, snažil jsem se slušně.

„Musí mít respirátor!“

„Kde máte napsáno, že dítě musí mít respirátor? Víte, že pro dětský respirátor neexistuje norma, takže nic takového jako dětský respirátor neexistuje?

„Je to nařízení, já jsem si to nevymyslela!“

Sympatická sestřička vypsala papíry a raději svedla diskuzi jinam a poslala nás na další vyšetření před konzultací u doktora. Několik vyšetření, spousta lístečků. Hlavně neztrať ten, který se zpět hlásíš na oddělení odkud tě poslali, říkal jsem si. Kašlající Lilinku s sebou, spousta nehezkých pohledů. A já jsem je chápal, v tomto období, kde všude řádí Covid, tak bych asi nekoukal jinak. Lilinku jsem přebíral ráno u maminky a i když jsem jí v pátek předával v normálním stavu, tak vím, že se dokáže přes víkend zhoršit a dostat do stavu, kdy kašle a je dušná a nemůže se nadechnout. Proto vždy v tomto období skončíme v nemocnici, protože už to doma na inhalacích a Ventolínu nerozdýchá. Hrozný pocit pro mě jako pro tátu vidět svou holčičku, že se dusí a nemůže se pořádně nadechnout.

Po všech vyšetřeních na spirometrii, kterou neudýchala, testu na alergie jsme se dostali k paní doktorce. Ta nás podezřívala s tím, že je nemocná. V koutku duše jsem se obával, že může mít Covid, ale ten stav, který měla, už jsem zažil tolikrát. Už jsem nechtěl, aby moje malá holčička zažívala každý rok v nemocnici, lítali jsme po doktorech od čertu k ďáblu a tak jsem se obrnil sebejistotou. Udělal jsem to, co doktoři nemají moc rádi. Předpověděl jsem postup a výsledky, které se z těch vyšetření objeví. V duchu jsem si celého srdce přál, hlavně ať nemá Covid. Paní doktorka se na mě mile usmála a řekla, co musela: „Nechte mě dělat mou práci a výsledky zhodnotím sama!“

Nakonec všechny vyšetření jako test na infekci a rentgen nevyšli s žádným prokazatelným nálezem, jak jsem paní doktorce prorokoval. Paní doktorka se zachovala velmi profesionálně a začal hned Lilinky stav řešit a navrhla hospitalizaci, museli si jí tedy tam nechat. Nedostávalo se jí dostatek kyslíku a museli jí nasadit léčbu a hlavně zjistit, co je příčinou.  Neumím si představit, že bych jí tam musel nechat samotnou a protože už jí bylo sedm a protože je všude Corona, tak tam nechtěli nikoho s ní nechat. Díky tomu, že jsem očkovaný i moje mamka, která to s námi všechno absolvovala, tak jsem tam s ní mohl u všeho být. Můžu na návštěvy a moje mamka tam s ní mohla zůstat. Sice ne na noc, ale aspoň přes den.

Lilinka je tam od pondělí a já jsem jí bez dvou dnů, které jsem nemohl, abych se věnoval práci, nebo její starší sestřičce, každý den jezdil na návštěvy do Prahy do Motola, abych mojí mamce ulevil, mohla si odpočinout a já mohl strávit čas se svou dcerkou.

Bylo a je to náročné, ale díky tomu jsem mohl vidět mnoho věcí k zamyšlení. Za prvé konečně jsem viděl zdravotní klauny na živo v akci, kteří jsou super a myslím, že by měli být pro všechny děti ve všech nemocnicích. Měl by to být standart!

Viděl jsem samozřejmě děti, které jsou na tom hůř než moje dítě. Lilinka ležela vedle holčičky, která měla zkolabovanou jednu plíci, problematický jícen a to všechno protože se narodila předčasně v sedmém měsíci. Maminka s ní mohla být a starat se o ní díky podpoře Dobrého Anděla. Je krásné vidět v reálu, že to má smysl a jak Dobrý Anděl pomáhá. S Lilinkou se s kamarádili a hezky si hrály a kdyby neměly kolem sebe všechny ty pípátka a kyslíky, vůbec by člověk nepoznal, že jde o nemocné děti. Holčička šla domů, takže Lilinku dali na jiný pokoj k jiné holčičce.

Malá holčička, která vypadá jako dvouletá trollí princezna Poppy má diagnostikovanou cystickou fibróza a bojí se kromě tatínka všech chlapů. Takže jak jsem přišel na návštěvu, tak obličej hodila k mamince, nebo se na mě vůbec nepodívala. Skoro ani nemluví. Kdyby mi moje mamka neposlala fotky nebo videa, jak řádí, když tam není žádný chlap, tak bych ani nevěděl, jak vypadá.

Přijel jsem tento pátek na návštěvu a poslal jsme mamku odpočinout. Poppy si mě raději nevšímala a zatáhla u postýlky závěs. Nastal čas večeře. Lilinka šla ke stolečku, kde jedí a volala Poppy, aby šla taky. Nechtěla!

RenderedImage-1024x768
Prinzezna

„Mám jít raději pryč?

„Bude to asi lepší!“, poprosila mě maminka.

„Tak já jdu!“, zvedl jsem se a šel si sednout do relaxační místnosti venku.

Když dojedly, tak pro mě maminka přišla: „Jen, co jste odešel, tak zvedla hlavu a rozhlídla se kolem, jestli tam nejste. Pak se usmála a řekla vítězně A JE TO!“

„Byla ráda, že mě dostala pryč?“

„Přesně tak!“

Oba jsem s maminkou tomu zasmály, jakou má vykutálenou dcerku.

Sám jsem ležel několikrát v Motolské nemocnici od devíti let a moc dobře vím, kolik bolesti se tam nachází, ale kolik tam může být i radosti. Všude je tam vidět, jak moc tam pomáhaj.

Leave a Reply