Létající a pohybově nadané dcery

Zrovna  včera jsem  měl rozhovor s mojí maminkou , který asi musí musí absolvovat každý syn/dcera, když se stane rodičem. Jednoduše výběr toho, co je dobré pro vaše dítě se neslučuje s představami vašich rodičů. Někdy mohou mít pravdu. Někdy vám můžou poskytnou zajímavý pohled. Velmi často je to spojeno s nějakými jejich obavami, stereotypy, nebo předsudky. A tak jsem si vyslechl:

„Lilinka je tak pohybově nadáná“ zasnila se moje maminka a pokračovala dál, „měla by dělat nějaký tanec!“

„Vždycky trnu, když Klárka lítá vzduchem! Je to taková výška!“ nezapomněla svou obavu podpořit povzdechnutí. 

Máš i ty s něčím podobným zkušenost?

Když rodiče trnou

Vtipné je, že součástí sportu Roztleskávaček, který moje holky dělají každá od tří let je spousta tanečků a pohybových aktivit, které slučují prvky z hip hopu, baletu a nebo break dance. Akrobatické prvky jsou často podobné gymnastice. Neříkám, že cheer není rizikový sport a že se nemohou zranit, ale krom pár pohmožděnin se to nestalo. Klepu na zuby. A já jsem za to opravdu rád. 

Porozumění

„Chápu, že o ně máš strach  a  že bys jsi jim vybrala něco jiného.“ snaží jsem se vyjádřit své mamince pochopení.  „Tohle jsem pro ně vybral já a ony to mají opravdu rády.“

Do toho přišla starší dcera Klárka a babička opakovala hned , jak trne, když lítá vzduchem. Koukla se na mě: „A ty tati?“

„Já naopak vždy vevnitř úplně výskám radostí a jsem nadšenej, když tě vidím lítat vzduchem! Jsem na tebe hrdý, kytičko!“

Co vidíš? Hrdost!

Nebyl to hec, abych to dělal natruc babičce. Opravdu vždy, když vidím svoje dcery, jak posouvají svoje hranice a  jdou v Cheeru zase o krok dál, tak mám obrovskou radost. U akrobatických triků hází cukrbliky na porotu a ještě pohazují culíky nebo copánky. V tu chvíli jsem, jako malé dítě v cirkuse, který vidí artisty dělat ty nejroztodivnější kousky na hrazdě. Jsem napjatý jak struna a nejradši bych křičel na celé kolo:  „To jsou moje holky! Ty co lítají vzduchem nejvýš! Nejvíc se smějí a mrkají… To jsou moje dcery!“

Je to vášeň

Samozřejmě je to můj subjektivní pocit. Věřím, že všichni rodiče mají podobný pocit. Všichni rodiče si určitě myslí, že jeho dítě je v sestavě, nebo v týmu to nejvíc platné, nejkrásnější, dělá to nejlíp a má ten nejzářivější úsměv. Hlavně moje holky jsou pro ten sport opravdu nadšené. Největší trest pro ně by byl, kdyby nemohly na trénink a nemohly být součástí týmu. Tyhle řádky píšu ve volných chvílích na Prague Cheer Open v Praze. Soutěž pro mojí mladší dceru skončila už 11:00, mohla jet 15:00 autobusem zpátky. Ona tady zatím mnou straší, protože chtěla podpořit starší sestřičku a ostatní z jejího týmu. A to konec bude v 22:00. Jejich vášeň a zapálení je opravdové.

Nečekané zmatky

Když jsem jeli dneska z oběda tramvají zpátky s Lilinkou, tak jí říkám: „Budeme vystupovat!“

„Já nevystupuju!“ odpověděla hned zpátky. 

„Takže jedeš dál?“ pomalu jsme se blížili k výstupní stanici. 

„Jak dál?“

„No budeme vystupuvat tady?“ ukázal jsem jí na stadion Sparty, který se blížil. 

„Já už jsem vystupovala, já už nebudu mít další vystoupení!“ odpověděla mi jasně. 

„Já myslím, že musíme vystoupit z tramvaje, abychom mohli dojít do sportovní haly.“

„JO to nemyslíš vystoupit, jako mít další vystoupení cheeru?“

„Ne!“

„Aha, tak jdeme! Já myslela, že myslíš vystoupení jako vystoupení“  nervózně se usmála a vylezli  jsem z tramvaje. 

Nekoční to po soutěži

Tady je jen malý příklad toho, že moje dcery svým sportem opravdu žijí a koncentrují se na něj na maximum. Ze strany mojí dcery to opravdu nebyl vtip. Myslela to smrtelně vážné a chvilku vypadala trošku vyděšeně, že zapomněla na svůj výstup, kde by měla být. Opravdu to milují. Berou to zodpovědně. A já to mám rád s nimi.