Černej humor

„Tati, když jsi byl malej, tak svět byl černobílej, viď?“, překvapila mě najednou otázkou Lilinka, když jsem jeli v autě.

Přiznám se bez mučení, rád koukám se svými dětmi na filmy a seriály. A toto filmové vnímání mají asi tedy ode mě. Je vlastně vtipné, že jako malý kluk jsem to vnímal stejně a ptal se na podobnou otázku babičky.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně mám kus filmových dějin a že to, co moje děti považují za samozřejmost, tak já jsem byl u zrodu toho všeho a viděl, jak to vzniká. S holčičkami si dneska vlastně můžeme pustit skoro jakýkoliv film na jedno kliknutí. Většina už je s dabingem. Já jsem jako malý koukal na filmy, které daboval jeden pán. Daboval všechny postavy a skoro všechny filmy. To kdybych jim řekl, tak mi neuvěří. Stejně jako bych jim řekl, že Netflix byl u zrodu půjčovna na DVD. A ještě ty DVD posílali poštou.

V dřevních dobách, když ještě nebyly videopůjčovny, tak tak se kazety přehrávaly a rozkopírovaly. Dodneška si pamatuju, jak filmy měli takový olejový film, když jste si je pouštěli a jakoby šum. V paměti dodneška mám Robina Hooda a Jurský Park v mizerné kvalitě s příšerným dabingem, ale pro mě to byl nezapomenutelný filmový zážitek. Viděno na 50 cm úhlopříčce televize Sony.

Dřív se muselo nejdřív na film do kina pak půl roku někdy i rok čekat než vyšel na videokazetě. A když to byla novinka, tak se na tu kazetu byl pořadník ve videopůjčovně, kde se zamlouvala na dlouhé týdny dopředu. Měli jsme kartičky do každé videopůjčovny, která byla ve městě otevřená. Na víkend jsme takhle měli zamluveny i tři až čtyři videokazety na zimní večery, nebo když byl člověk nemocný. Pro mě to byl svátek, když jsem mohl s rodiči, nebo dědou o víkendu sledovat vypůjčené bijáky. Miloval jsem to.

Dneska mám s dětmi všechny filmy a seriály na dosah ovladače a stačí se jen rozhodnout, co si večer pustíme. Stačí být jen online a kliknout na co hrdlo ráčí. Kouzlo, kdy jdete do videopůjčovny pro krabičky s videokazetou a doma netrpělivě vkládáte kazetu do videorekordéru je pryč. Přeci jen, ale kouzlo ze společně strávených chvil u filmových příběhů zůstává. Společně se bojíme, společně se smějeme a společně se dojímáme u stejných příběhů. A musím říct, že já si to nesmírně užívám.

Pozoruji, že i díky tomu se od sedmiletých dětí může člověk dočkat při sledování v pravdě černého humoru tam, kde by ho nečekal. Koukali jsem na jeden strašidelný seriál na Netflixu a maminku dětí tam černoch policista zval na kafe.

„Ty si to kafe už nedávej! Ty už jsi černej dost!“, ozvalo se upřímně zpod peřiny. Lilinka měla opravdu o pána starost. Upřímně mě to pobavilo.

Tím na co se díváme s dětmi utváříme jejich představy o životě, aspoň já jsem to tak měl. Doufám, že zatím vybírám správně. Možná bych měl být občas přísnější ve výběru, ale vždy si říkám, jestli jsem podobné filmy viděl v jejich věku taky. A zda se je nesnažím ochránit před něčím, co bychom mohli sdílet a o čem bychom se mohli povídat.