Blog

Život je jako Yahoda

Na bidýlku

Ještě předtím, než jsme jeli na Roztleskávačkový víkend, o kterém jsem psal minule a já jsem si tam vykloubil prst a píchli jsme při zpáteční cestě kolo… jo počkejte! O tom jsem ještě nic nepsal? Tak o tom si povíme příští týden. To je taky zábavný příběh.

Lískty

Než jsem jel s holčičkami před tím než jsme jeli s matkou mých dětí na Family Camp na koncert na Mirai do O2 Arény. Moje mamka dostala lístky na Mirai k narozeninám a chtěla, aby holčičky jely nakonec na koncert taky. Když viděla na Labském létě, jak jsou holky z Mirai nadšené a jak si to užily, tak bylo nakonec rozhodnuto, že pojedou taky.

Setry

První koncert

Byl to jejich první velký koncert v O2 aréně. Vlastně jsem to měl podobně. Mě taky bylo deset, jako je teď Klárce, když jsem zažil svůj první velký koncert na Letné. Šel jsem tehdá s davem letenským tunelem a držel jsem táty jako klíště. Všude byly policajti. Cítil jsem ohromné napětí a chvění a říkal si, jestli vůbec něco uvidím. Doufal jsem, že táta koupil ty správné lístky a že nás tam vůbec pustí. Bodyguardi u vstupu vypadali nebezpečně. Dostali jsme se na pláň vcelku dopředu. Tak 5 metrů od pódia. Chtělo se mi čůrat, vypil jsem nervozitou celou litrovou colu, co jsem měl s sebou. Ale vydržel jsme to. Nechtěl jsem o ta místa přijít. Byly jsme tam 2 hodiny předem. Koncert měl hodinu zpoždění. Ale já jsem to vydržel. Celý koncert. 

Pak bouchl ohňostroj, odpočítávání, na pódiu přistála raketa a z ni vystoupila postava ve zlatém skafandru… Michael Jackson. 

Před vstupem

Svítící náramky

Nevím, jestli holky měli stejný/podobný zážitek z Mirai. Tipoval bych, že minimálně podobný. Výpravou a zvukem už se dnes kdekterá česká kapela nebo zpěvák koncertu Michael Jacksona před 26 lety vyrovná. Jen ten tank dostat na pódium by asi byl problém. Obzvláště dnes. Michael taky neměl svítící náramky. S tím až přišli Coldplay a od té doby to mají na koncertech všichni. 

Turniket

Když jsme vcházeli, tak holky byly u vytržení. Šli jsem s davem. O2 aréna zářila. Měl jsem tikety vzorně vytisknuty, ale na ten můj mě prostě digitální turniket nechtěl pustit. Takže celá rodina už byla vevnitř, jen já jsem blokoval vstup a řešil s ochrankou, jestli na koncert půjdu nebo ne. Pustili mě. 

Neseděli jsme pohromadě. Mamka se ségrou měli lístky v jiném sektoru. My s holčičkami o tribunu výš. Mám pocit, že v O2 aréně je vidět hezky všude. Z míst jsem měli dobrý výhled. Koupil jsem holkám pití a popcorn a těšili jsme se na koncert. 

Rodinné foto

Jdeme čůrat

Samozřejmě přišla chvíle, že holky museli jít čůrat. Místa už jsem měli a tak holky nemuseli jako já držet moč v měchýři po celou dobu koncertu. Zatímco byly pryč, tak jsem si všiml, že nesedíme vůbec na svých místech dle lístků. Na naších místech zase seděl někdo jiný. Nehodlal jsem to řešit dokud by někdo nepřišel a nechtěl se svých míst dožadovat. V duchu jsem si jen říkal, že to mají poněkud nešikovně značené. 

Vyjednávání o Východ

Najednou se objevila děvčata, která se vynořila po mé pravé ruce v úplném jiném vchodu. Lilinka na mě mávala a chtěla se rvát přes plnou řadu lidí a že si cestu ke mě prorve hlava nehlava. Zastavil jsem jí gestem a ukázal na telefon, že jim zavolám. A strhlo se následující vyjednávání.

„No?“, zvedla mi to zmatená Klárka, která se rozhlížela u vchodu v davu .

„Vraťte se zpátky!“, mával jsem na ní, aby věděla kam.

„Kam zpátky?“, zbystřila moje mávání. 

Lilinka se zatím chystala, že se prorve řadou 5O lidí ke mě. Nepřišlo mi to moc bezpečné a ti sedící lidé také nevypadali moc nadšeně. 

„Vraťte se zpátky do vchodu,“ navigoval jsem, „zahnete doprava a prvním vchodem vyjdete zase u mě.“

„Já chci jít tudy!“, slyšel jsem Lilinku v telefonu.

„Počkej!“, zastavila jí Klárka.

„Jdeme tudy!“, nastoupila směrem do řady umíněně. 

„Lili ne!“, gestikuloval jsem na dálku. 

„Pojď sem!“, zavolala Klárka znovu sestřičku.

„Vraťte se zpátky do vchodu, zahnete doprava, prvním vchodem vyjdete zase u mě.“, opakoval jsem informaci. 

„Tati, která je pravá!?“, zazněla obligátní otázka. Vždy mám pocit, že si ze mě dělají v takových situacích srandu. Pak si uvědomím, že jejich maminka to má stejně. 

„Ne, já půjdu tudy!“, slyšel jsem Lilinku, sepnula ručičky v pěst za záda a šinula si to nahoru po schodišti. 

„Klárko, dej mi Lilinku!“, snažil jsem se zachovat klid.

Nejednou se ke mě přichomýtla taková milá mladá blondýnka. A špitla mi nesměle:“ Kdybyste chtěl, tak já vám pro ně skočím a přivedu je?“

Usmála se jako by to pro ní byla ta nejjednodušší věc na světě. Chvilku jsem na ní koukal asi jako idiot. Z telefonu řvalo netrpělivé: „Tati, tati!“

Koukal jsem střídavě na ní a dolů na holky. Usmál jsem se na ní zpátky a asi zakoktal: „Ne děkuji! Holky se potřebují naučit orientovat v prostoru! My to zvládneme!¨

„Tati, tati….“

„Lilinko, prosím, vraťte se tím vchodem před vámi! Dejte se doprava a první vchod na který narazíte, tak do něj vlezte a jste u mě.“

Za chvilku byly u mě. Hodil jsem vítězný palec a úsměv slečně, která mi přišla nabídnout pomoc. Vrátila ho zpět. 

Make some noise

Nečekaně milé řešení

Bylo to nečekaně milé řešení situace. Občas, když chceme děti něco naučit, tak možná vypadáme zoufale nebo, že nám to nejde. Bylo by fajn, kdyby se to vlastně stalo pravidlem. Vždy, když se budu snažit působit na svoje holky výchovně a ono se to bude míjet účinkem, tak by bylo moc fajn, kdyby mě přišla oslovit nějaká pěkná slečna nebo nabídnout pomoc, podpořit. Teď už budu lépe připraven.

2 Comments

Leave a Reply