Není to o známkách

Nikdy jsem nebyl studijní typ. Školou jsem spíš proplouval a spoléhal na svou přirozenou inteligenci. Maminka si vždy zakládala na tom, abych měl dobré známky. Vždycky jsem cítil tlak, že pokud nebudu mít dobré známky, tak jí zklamu. Nikdy jsem nebyl doma za špatné známky bit, všichni mi byly vždy nápomocní, ale ten tlak, že bych měl být prostě nejlepší a že je to posuzováno podle počtem jedniček jsem cítil. Byla to jakási vizitka dobrého rodiče. Když se dobře dítě učí, nosí dobré známky, tak je všechno v pořádku a je možné se s dítětem pochlubit. 

Mamince jsem to trochu bojkotoval, protože mi vlastně známky byly vždycky jedno. Důležité pro mě byly vědomosti, znalosti a co jsem s nimi mohl dělat a jestli je dokážu v reálném životě použít. Pokud učitel nesplňoval tento předpoklad, tak si nikdy nezískal můj respekt. Někdo by možná řekl, že mám problém s autoritami a asi by měl pravdu. 

U svých holčiček jsem to chtěl nastavit jinak. Chtěl jsem, aby začátku věděli, že známky pro mě nejsou důležité. Známka nemusí vždy odrážet jejich vědomosti. A hlavně jsem chtěl, aby věděli, že jsem tady vždy pro ně, rád jim s učením pomůžu a rád jim zodpovím jakoukoliv otázku, nebo na ní společně najdeme odpověď. Důležité pro mě bude vždy jen to, aby vyvinuly aspoň základní nebo minimální snahu pochopit, co se je někdo snaží naučit a když něco nechápou, tak aby přišli a nebáli se říct si o pomoc. Zlobil bych se jen v případě, že se na všechno vykašlali a věděli, že pak můžou mít špatné známky.

Takže doma známky neřešíme. Ano, za dobré známky přijde pochvala a ocenění. Pokud přijde špatná známka, tak se snažíme přijít proč a jak jí příště nedostat.  Vždy se je snažím ujistit, že se to může stát a že se nic neděje. Rozhodně se nezlobím, nejsem zklamaný. 

Tento týden za mnou přišla Klárka, když jsem seděl u stolu a jen tak se ledabyle přitočila.

“My jsem dostali ve škole známky, co nám vychází, víš?”

“No, já to vím, Klárko! Vidím to na bakalářích.”, ujistil jsem jí, že její výsledky sleduju. 

“No mě tam vychází z Přírodovědy a Vlastivědy trojka.”

“Hmm, já vím, že tě ty předměty nebaví, takže chápu, že občas přijde špatná známka. V pohodě. ”

“Já nechci na vysvědčení mít trojky, víš!”

“Tomu rozumím, to se mi taky nikdy nelíbilo.”, chápal jsem její  pocity. 

“Tak jestli by ti to nevadilo, tak jsem  se domluvila s Babičkou a Dědou a šla by se k ním v Neděli učit.”

To víte, že mi to nevadilo. Udělalo mi to velkou radost. Projevila snahu, domluvila se, projevila empatii. Má snahu na sobě pracovat. Byl jsem na ní  hrdý.

Musím se přiznat, že co se týče učení, tak jsem spolu s Klárkou ze začátku bojovali. Musel jsem se naučit jí víc věřit a dát jí víc volnosti , aby mohla o věcech školy rozhodovat sama. Jakmile jsem to dokázal a dal jí volné ruce a možnost chybovat a přicházet si na věci sama, tak napětí ohledně školy vymizelo.

Oproti tomu Lilinka, která je teď v první třídě, tak to je pravý opak, ta je sice taky samostatná, ale chce mě mít stále nablízku. Zvládne si  sama připravit tašku a penál, napsat úkol. Pamatuje si všechny úkoly a všechno, co máme do školy udělat a přinést. Samozřejmě mi to nezapomene připomenout. Všechno se musí dělat, tak jak řekla paní učitelka. A já toho musím být všeho účasten. Jakmile se něco nevede, přijdou slzy a emoce. Naštěstí i to už jsem se naučili společně zvládat. Stačí jen akceptovat její strach, že se něco nepovede, nabídnout náruč a nechat vyplakat. 

Psali jsme úkol a Lilinka si kontrolovala svůj krasopis. 

“Něco ti tady chybí. Zkontroluj si to!”, ukázal jsem na řádek, kde bylo “j” a zapomněla nad ním udělat tečku. 

“Já tam nic nevidím!”, pátrala po chybě malá školačka. 

“Nad J ti něco chybí.”, upozornil jsem jí na chybu. 

“Ne to je v pořádku!”

“Vy nepíšete na malým psacím j tečku?“, podivil jsem se a trošku jsem znejistěl, “Já když jsem chodil do školy, tak jsme jí tam psali.”

Otočila se na mě a zavrtěla na mě prstíkem a položertovným vážným hlasem pronesla: „Hele, to na mě nezkoušej, tady nejsi v devadesátkách.”

Nakonec za bujarého veselí a pošťuchování, jsem zjistili, že dnes i v devadesátkách se malé psací j píše s tečkou. Svět je tedy v pořádku, stejně jako byl v devadesátkách.