Od motýlího efektu k autosedačce: Život devadesátkového táty

„Já se na to vykašlu!“
Sponky letěly vzduchem. Prásk. Jedna se třískla o stěnu a druhá o zem.
„Miláčku, já bych byl rád, abych jsi s těmi věcmi neházela.“ zvedl jsem obočí a usmál jsem se na Klárku.
„Vždyť jsem je zvedla,“ ukázala mi výmluvně sponky v ruce a zakroutila očima.
„Já vím, ale já mám strach, že by jsi takhle mohla něco rozbít.“ vyjádřil jsem svůj strach.

Motýlí efekt

„A co by se asi jako mohlo stát?!“ nasadila nechápavý výraz dcera. Vsadila si ruku v bok a nasadila opoziční postoj.
„Zdánlivě nic, ale důležité je takovým věcem předcházet. Já jsem třeba takhle naposledy rozbil talíř, protože jsme ho vzal moc rychle.“ pokrčil jsem výmluvě rameny.
„Sponka, ale není talíř!“ stále mi oponovala malá skoro puberťačka.
„A víš co to je motýlí efekt?“ zkusil jsem to tedy trošku jinak.
Klárka se dál hrabala ve sponkách a já dostal další z nechápavých výrazů přímo mezi oči.
„To je myšlenka, že i něco tak malého, jako je třepetání křídel motýla, může vvyvolat bouři na druhé straně světa.“
„Ježíš, tyhle ty tvoje teorie z devadesátek!“ usmála se na mě.

Au! To bolí!

To je přesně ta chvíle, kdy to trošku bolí. A vy si uvědomíte, že vás Vaše děti berou jako nějakého dinosaura z minulého století. Je to pravda. Narodil jsem se v minulém století. Takže slýchám, že můj hudební vkus je děsný : „Ne, že nám zase budeš pouštět nějakou tu tvou hudbu z devadesátek!!!“
Moje oblíbené filmy jsou špatné: „Tati, vždy víš, že na to nemůžu koukat. Ten film má divnou kvalitu!“
Nebo mám pocit, že jsem oblečený dobře a a že mi to dokonce i sluší. Znáte to? Takovej ten pocit frajer. A pak nastoupí ta moje koťátka: „To vyhoď! Jseš out!“

Devadesátky jsou fajn!

Občas, ale to, že jsem se v těch devadesátkách narodil má své výhody. Jeli jsem s Lilinkou pro Klárku na trénink. V pátek ho má jen Klárka. Lilinka se poutala do autosedačky a spustila litanie. Jak je to strašné, že se musí do té autosedačky poutat. Jak to nesnáší. Jestli to je vůbec nutné a potřeba.
„Tati, měl jsi ty vůbec auto sedačku?“
A tady přišla moje chvíle. Zacvakl jsme jí pás a medovým hlasem pronesl: „Miláčku, já jsem v devadesátkách žádnou autosedačku neměl. Já jsem jezdil bez ní. Tehdy to nebylo povinné.“
„Jé, já bych chtěla taky vyrůstat v devadesátkách.“
Přišel pocit zadostiučinění.

Tedy celou jsem jí vysvětli, proč jsem rád, že tu autosedačku má a proč jsem důležité se vždy poutat.