Tatův Svět - Klacek na kaštany

Podzim je moje nejvíc nejoblíbenější období z dětství. Rád vzpomínám, jak jsem jako dítě lítal jen v tričku a v kraťasech v parku, brouzdal v barevném listí, pouštěl draka, sbíral kaštany, opékal buřty a brambory u babičky na chalupě. Dodneška miluju vůni podzimu, kdy cítíte začínající tlející listí a příroda si jakoby naposledy vydechne před zimou a je to cítit všude ve vzduchu.

Minulý podzim jsme se vydali s holčičkami po škole a školce jednoho takového zářijového odpoledne na lov kaštánků. Klárka měla ve škole soutěž ve sběru, a protože je soutěživá, tak mě samozřejmě pořád otravuje, že musíme sbírat, aby mohla své třídě přispět. A jeden zlobivý kluk už přines 4 kila kaštánků, a jak by to vypadalo, kdyby ona, taková hodná, nepřinesla nic. No, musel jsem jí dát za pravdu, že to takhle nejde.

Vzali jsme koloběžky, zabalil jsem pití a sváču do batůžku a tašku na kaštany a vydali se na sběr do blízkého parku. Byl krásný podzimní den, 25 stupňů. Holky okolo mě jezdily na kolobrndách, cestou jsme sbírali do tašky kaštánky, zastavili jsme se i na zmrzce.

Vydali jsme se na hřiště, kde jsem sbíral kaštany už jako malý kluk. Hřiště sice vypadalo jinak, byly tam jiné prolézačky, ale ty dva velké kaštany tam stojí pořád. Přijeli jsme na hřiště a nebyli jsme sami, koho napadlo jít sbírat sem kaštánky. Rodiče asi dvou dětí mě probodli dosti nevybíravým pohledem. Nejdřív jsem nevěděl proč, ale hned jsem pochopil. Měli každý jen jedno dítě, já měl dvě. Měl jsem sbírací převahu. A oni si nevzali tašku! Sbírali jen do kapsy… Jeden už některé kaštany svého dítěte rovnou nenápadně odhazoval a moje děti už sbíraly.

Holky vcelku rychle hřiště vysbíraly, a tak jsem jim chtěl ukázat fígl, jak jsem sbíral kaštany, když jsem byl já malé dítě. Stačil větší klacek a dobře mířená rána do koruny stromů a kaštanové hody mohly začít. Jenže žádný pořádný klacek nebyl po ruce. Moji čest zachránili kluci, co přiběhli sbírat kaštany. Měli velký klacek a dělali to přesně tak jako já. Potěšilo mě, že některé věci se nemění ani po letech. Jen ten klacek byl na ně moc velký. Byli to šestiletí, sedmiletí špunti a klacek byl jednou tak velký jako oni. Snažili se s ním házet na Jírovec, ale ten jim zdatně odolával. Nespadl ani kaštánek.

„Kluci, půjčíte mi na chvíli ten klacek?“ optal jsem se výrostků.

„Já pár kaštanů vám i sobě shodím.“

Kluci na mě trochu divně koukali, asi se jim moc nechtělo. Chápu, že ten klacek byla cennost, ale nakonec mi ho půjčili. Řekl jsem holčičkám, ať jdou stranou. Stačilo párkrát mávnout na dolní větve a už pršelo zeleno-hnědé zlato. Děti se rozeběhly po kaštanech, div se o ně nepopraly.

Holky výskaly radostí a nosily mi kaštánky do tašky. Za chvilku jsme naplnili celou tašku. Lilinka mi samou radostí i vysekla poklonu: „Táto, ty jsi naše Superhvdinka!!!“