Chtěl jsem, aby poslední týden prázdnin měly holčičky hezké zážitky, takže jsem naplánoval několik výletů na celý týden. Pracoval jsem, takže jsem nechtěl nikam dalece vyjíždět, ale snažil jsem se práci udělat, co nejdříve a věnovat se svým holčičkám. Dopoledne se holčičky flákaly s babičkou a dědečkem a odpoledne jsem nastoupil já na odpolední šichtu. 

Pohádkáč

Navštívili jsme Pohádkový les v Bílině, kam jsem chodil s babičkou a dědou jako dítě a je úplně předělaný. Jsou tam nové postavičky a celé je to tam úplně jiné. Ze starého Pohádkového lesa z mých času tam zůstali opravdu jen relikty. Vzali jsme psa a vydali se na procházku lesem. Zaplavila mě vlna nostalgie, když jsme tam procházeli. Holky probíhali skrze dřevěný labyrint s Dobýskem, který jsem probíhal taky jako dítě. 

Plantetárium

V pátek jsem si vzal volno a jeli jsme s babičkou a holkami na celý den do Prahy. Holky se na příměstském táboře naučili číst souhvězdí a slíbili mi, že mě to taky naučí číst ve hvězdách. Tak mojí mamku napadlo, že by bylo fajn je vzít do planetária v Praze. Byl to skvělý nápad. Všichni jsme v planetárium seděli s otevřenou pusou. 

Letenský kolotoč

A jako druhý zážitek ten den jsme se vydali na opravený Letenský kolotoč. Někdo ze staroušku mi vyprávěl, že se na něm vozil, když byl malí. Já jsem o tento zážitek byl ochuzen, ale chtěl jsem ho dopřát Klárce a Lilince. Myslel jsem, že je to po první jízdě nebude bavit, ale musely se svézt ještě jednou. 

Cestou na zmrzlinu

A jako další zážitek nás babička, která pracuje v Praze a má to tam prošlápnuté vzala na pravou italskou zmrzku. Bylo to cestou na autobus, takže to bylo příjemné zakončení výletu. Krom toho tam nedávají kopečky, ale pořádné porce špachtlí. 

„Těšíš se na zmrzlinu?“, zeptal jsem se Lilinky, s kterou jsem se drželi za ruku. Babička s Klárkou šly vepředu před námi.

„Jo a moc!“, poskočila si radostně. 

„ A jakou si dáš?“, zeptal jsem se. 

„To ještě nevím.“, zamyslela se. 

„Tak jakou máš nejradši?“

„A můžu si dát dva kopečky?!“, otočila se na mě v očekávání, co odpovím

„Můžeš!“, měl sem radost z hezkého výletu, takže jsem to skoro vykřikl na celou ulici. 

„Tak já si dám čokoládovou a vanilkovou!“

Zajímal jsem se dál: „A kterou si dáš nahoru a kterou dospod?“, 

„Nahoru si dám čokoládovou a dolů vanilkovou? A víš proč?“

„To tedy nevím!“, dělal jsem, že neznám odpověď, ale tušil jsem, co odpoví. 

„Protože vanilkovou mám nejradši! A to nejlepší se má nakonec!“

To nedáš

Dorazily jsem do Cukrárny a daly si zmrzku.. Babička nemá ráda, když nejsme na nádraží dostatečně včas a tak nás stále popoháněla a kontrolovala čas. Dle mého byl čas na přesun dostačující. Holky z toho začínali být nervózní. Klárku tedy zajímalo jak daleko je to na nádraží od místa, kde se nacházíme.

Klárka se začala dohadovat s babičkou, jestli bychom zvládli doběhnout na nádraží za 10 minut, kdyby jsme to nestíhali.

„To bychom nedali!“, chtěla utnout rezolutně babička diskuzi. 

„Ale dali!“, mávla rukou Klárka. „Ale museli bychom běžet bez tebe!“

Babička se podivila: Proč?!“

Klárka s naprostou vážností to babičce vysvětlila: „No, protože by jsi to neuběhla.“

Labské Léto

Zasmáli jsem se a babička už nás tolik nehonila. Autobus jsem stihli. V Neděli jsem vyrazili na Labské Léto do Ústí, kde byly Mirai a další. Ale to už je zase jiný příběh.