Alarm řval na celou místnost hotelu. První, co mi proběhlo hlavou, jestli jsem ho nespustil nějak já, nebo moje holky i s babičkou. Mrknul jsem za dveře ven a alarm zněl po celém hotelu. Asi někde hoří, nebo požární cvičení, proběhlo mi hlavou.

Bijeme na poplach

Lilinka, ta nejmenší, začal nabírat hysterák. Alarm jí děsil a měla strach. Klárka zachovávala klid, i když v jejích očích bylo vidět, že se taky bojí. Moje maminka se rozhodla zachovávat paniku. Pak už to šlo na ráz. Vzít hlavně léky na astma pro malou, pohotovostní ventolín do batohu. Druhou rukou notebook, tablety a nabíječky, peněženku a šup ven. Snažil jsem se zachovat klid.
Sešli jsme do vestibulu, kde jsem se dozvěděli , že je to jen požární cvičení. Dostali jsme vtipnou informaci, že nám někdo měl volat na pokoj a informaci o cvičení sdělit. Nikdo nevolal. I když mi přijde vtipné, že hotel předpokládá, že budete celý den sedět na hotelu a čekáte, až vám někdo zavolá. Nechal jsou svou mamku stále zachovající paniku na recepci, aby dala průchod svým emocím. V tomhle je moje mamka lepší než já. A ti chudáci na recepci to dostali z první. Vypadali, že pro ně byl poplach stejným překvapením…
„Jak si vůbec dovolujete…“, zaslechl jsem moji mamku jak se nadechuje a šel jsme s holčičkami ven. Alarm stále zvučel a Lilinka mi vzlykala na rameni. Chtěl jsem jí uklidnit. Kolem mě prošel nervózní manažer hotelu s telefonem a vysílačkou. Věnoval mi nervózní úsměv a já ho opětoval. Venku se mi podařilo obě holčičky uklidnit.

Spousta otázek

Ten požární poplach nepřišel pro nás ve správnou dobu, bylo to v době, kdy začalo hořet České Švýcarsko. O ohni bylo slyšet všude. Krom toho to není daleko od našeho bydliště. Všechny sociální sítě byly plné záběrů hořícího lesa a požárníků. V rádiu o tom stále hlásily aktuální informace. Holky a především Lilinka měly spousty otázek obav. Hlavně po tom, co jsem zažili neplánované požární cvičení.
„Jak ten oheň vznikl?“
„Může hořet tady?“
„Může se oheň dostat až k nám domů?“
„Proč se nedaří oheň uhasit?“

„Tatí, já chci domů!“

„Tatí, já chci domů! Já tady nechci spinkat!“, postavila mě před hotovou věc Lilinka. To jsou chvíle, kdy vedu v sobě vnitřní boj. Prvotně jsem chtěl říct resolutní NE, chtěl říct, že to nejde. Chtěl jsem taky vyčíslit, že jsme na dovolené a stálo to nějaké peníze. Pak si ale uvědomím, že bych tím nic nedokázal. Především bych zklamal svou dceru, vyvolalo by to slzy a emoce. Zastavil jsem se a nadechnul: „Miláčku, vím, že máš strach! Dneska tu musíme spinkat, už je večer. Pokud budeš chtít a budeš se stále bát, tak zítra pojedeme domů!“
„Tak jo tatínku, já to dneska vydržím!“, akceptovala vše bez slz. Já jsem akceptoval jí a bylo to v pořádku.

Nejlepší strejda z Moravy

Další den jsme se potkali s mým nejlepším kámošem Dejvem, který bydlí v Brně. Moje holky tohohle strejdu zbožňují. A i když je původem ze Severních Čech jako my, tak je učí moravské výrazy a je s ním prostě sranda. Udělal nám procházku po Brně s výkladem, vyvedl nás na Špilas. Byl to výlet, který jsme uskutečnili v rámci naší dovolené.
Když jsem šli dolů, tak už stmívalo. Jen na obzoru za kopci byly červánky. A vypadalo to jako, když za kopcem hoří. Lilinka to viděla, přitiskla se: „Tatí, já se bojím!“
„A čeho se přesně bojíš?“, zareagoval hned Dejv.
Holčičky začaly hned brebentit a vyprávěly mu zážitek s alarmem v hotelu. Samozřejmě nezapomněly vypíchnout zásluhu naší babičky, která vlítla na recepci, jak rozlícená saň a na recepční dštila svůj oheň hněvu. Chlubily se, že díky tomu jsme dostaly drink zdarma. A samozřejmě sdělily své obavy z ohně v Českém Švýcarsku.

Pohádka o plazím mozku

„Víte, jak vzniká strach, holky?“, upoutal jejich pozornost kamarád a nasadil takový ten hlas jako by se chystal předat to největší tajemství na světě. „Víte, proč se bojíte?“
„Ne to nevíme, strejdo!“, pověděli po pravdě.
„Holky, náš mozek je stejný jako pravěkého lovce, který lovil mamuty. Víte, co je mamut holky, ne?“
„To je velké chlupatý slon!“, řekla Lili
„ A má velké kly!“, doplnila Klárka.
„ My a ten pravěký lovec máme v mozku část, které se říká plazí mozek a ta nám říká, co máme dělat, když se bojíme. A jsou to jen tři věci. Víte jaké, holky?
Usmál jsem se, protože jsem věděl, kam míří a koukal jsem na holky, které na něm visely pohledem.
„Ne strejdo, jaké?“, dožadovaly se další informací.
„No, když ten lovec šel na lov a byl v nebezpečí, tak ten strach ho měl varovat. A ten plazí mozek mu řekl, buď aby bojoval, utíkal nebo zkameněl. Všechno to mu mohlo zachránit život.“
„To znám!“, zapojila Klárka se s nadšením. „Já když mám strach, tak mám taky chuť utéct!“
„A já vždycky úplně zkoprním!“, přidala se Lilinka.
„Nejdůležitější je bojovat!“ doplnil můj kamarád. „Bojovat s tím strachem! Zjistit čeho se bojíš a překonat to! Tomu strachu se postavit!“

Stále se učím…

Pravdou je, že když pořád řešit se svými něco dokola, tak mnohdy nevíte, jak dál. Nevíte, jak jim to vysvětlit nebo dát dostatečný důraz nebo důležitost jejich pocitům. Dát jim náležité pochopení. Stále se to učím. Pohádka o plazím mozku a straších pomohla. Holky se díky tomu báli a bojí méně a já je mohu vždy odkázat na tento příběh.