Jedna lekce nestačí

Už když byla moje starší dcera ve školce mi dávala lekce z toho, jak rychle roste a já jako otec mohu jen tiše trpět. To matky nikdy nepochopí. To mám dvě a chtěl jsem tři.

LEKCE PRVNÍ

Ta tehdy pětiletá prďola si umínila do hlavy, že chce podprsenku. Chodí trénovat na Roztleskávačky Basta Cheerleaders. Starší holky tam samozřejmě nosí sportovní podprsenku, takže to malé 5ti lété nedochůdče jí musí mít taky. Babička ji podprsenku koupila a rovnou dvě… Hned mezi dveřmi, když jsem přišel z práce, mi strká podprsenku mezi oči a druhou se prsí se zářivý úsměvem. Šťastná jak blecha, že má prsenku, i když nemá na co… Samozřejmě jsem ji musel její začínající ženskou radost zkazit, protože přišla s dotazem :“Tatínku, můžu si vzít podprsenku do školky?!?“

„Ne!“

„Ani místo pyžámka?!“, zkusila to ještě a zamrkala očima.

„Ne!“, neustoupil jsem.

Nafoukla obličej jako to umí jenom její maminka a mladší sestřička. Ano, je to dědičné a utekla s fňukáním do pokoje.

Zavolal jsem na ni, že podprsenky si může vzít na dovolenou k moři do Chorvatska s babičkou a že doufám, že díky těm podprsenkám přiveze spousty nápadníků.

Stoupla si mezi dveře pokojíku, dala ruce v bok, dupla nožičkou: “ To tedy přivezu!!!“

Už chybělo jen, aby práskla dveřmi… Ve stejnou chvíli jsme se oba rozesmáli. Naštěstí i do dneška se na sebe nedokážeme zlobit a bereme tyto věcí s humorem.

LEKCE DRUHÁ

Druhý den vyloženě vstávala Klárka zadečkem a dávala to, už od otevření svých velkých modrých očí, patřičně najevo. Asi jsem to s tím zákazem podprsenky do školky přehnal. Dnes už to beru jinak, ale nějak jsem nemohl si neuměl představit, že tam moje cácorka běhá ve sportovní podprsence. Samozřejmě netrvalo týden a běhala tam v podporách i se svou mladší ségrou.

Jako otec i chlap se svých žen a dcer pro jistotu ptám… Nemohou Vám pak říci, že jste se nezeptal. I ráno jsem se pro jistotu zeptal, i když jsem znal odpověď: „Vstávala jsi prdelkou nebo zadečkem?“

„Zadečkem,“ ozvalo se zachmuřeně. Aspoň vždy odpoví upřímně! Zatím…

Udělal jsem jí a její mladší sestřička „tatao“ a provedli jsme veškeré ranní rituály před odchodem do školky:

Ona se šla obléknout a slyším : „Ach jo!“

Já aspoň 5x napomenutí, že to musí udělat.

Ona se šla učesat a slyším „Ach jo“

Já jí 3 x napomenul, že se musí česat a pak jí dočesal za stálého sykání a touhou z mé strany vzít strojek a udělat jí účes ala „táta“. Tedy dohola.

Ona si šla vyčistit zuby a umýt obličej a kupodivu bez připomínek, ale stále bylo slyšet „Ach jo.“

Taky jsem si čistil zuby.

Ona si šla obléknout boty, slyším „Ach jo!“

V duchu jsem si říkal, že jestli uslyším ještě jedno „Ach jo!“, tak…

„Tatínku, já nechci jít do školky…“, stojí tam oblečená a připravená jít, dveře otevřené.

„Ne! Musíš jít do školky!“, procedil jsem klidně mezi zuby. Ale bylo to se sebezapřením a skřípějícími zuby.

„Ach jooo! To je nespravedlivý!“, strkám ji ven, do výtahu a následně do auta a míříme do školky. Snažil jsem se jí rozveselit, motivovat, nechtěla si ani cestou zpívat oblíbenou písničku, kterou si zpíváme každé ráno cestou do školky. Založila ruce a nafoukla pusu a nasadila „velkého mračouna“.

Přijíždíme ke školce, parkujeme a po schodech do školky jde maminka s hošíkem a míří do budovy, kam chodí „Mračoun“. Z předního sedadla jsem otepl Klárku z autosedačky a jdu ji otevřít dveře od auta… a tady jsem dostal lekci číslo dva. Vyletěla ven jak laňka s úsměvem od ucha k uchu. Proměna nevídaná, až jsem z toho utrpěl skoro šok. Chvilku mi trvalo, než jsem vzpamatoval.

Neproběhlo žádné závodění a skákání panáka s tátou, nedostal jsem pusu na rozloučenou, žádné „Táto, zamáváš mi?!“.

Závodila s hošíkem do šatny a já jen mohl n podržet dveře jí a mladému pánovi a klučíkovo mamince a pak rovnou jít, protože musela počkat na Ríšu. Ríšu!!!

Ríša je hnědo oký sympaťák s neposednými vlasy , pochází z bilingvní rodiny. Maminka je Španělka, tatínek je Čech.

Píchlo mě u srdce, ale na druhou stranu si ta moje holčička umí vybrat.

Ale za dva dny toho na mě bylo trošku moc: Podprsenka a Ríša.