Kouzlo Rodinných Příběhů

Opravdu miluju, když si moje děti se mnou povídají a sdělují mi svoje zážitky a svoje příběhy a co kde zažily. To je to, co tvoří jejich životy a tím, že sdílejí se mnou jejich pocity, strachy a radosti a okamžiky a mají potřebu se o tom se mnou podělit, tak považuju za obrovský projev důvěry. Musím říct, že jsou čím dál tím víc lepšími vypravěči. 

Když jsou malé je to automatika

Když byly malé, tak to byla samozřejmě samozřejmost. Děti se automaticky svěřují a vykládají svým nejbližším spousty věcí, ale čím jsou starší, tak si uvědomuji, že podstatnou roli začínají zaujímat kamarádi, trenéři, učitelé a já jsem jeden z mnoha komu se mohou svěřit, nebo mají touhu své příběhy vyprávět. 

Google It!

Tak mi to vždy dělá radost, když holky přijdou a začnou: „Tati, víš, co se stalo?“

Nebo: „Věděl jsi, že…?“

„Tati, která je největší země na světe?“, zkouší mojí inteligenci a ověřují si, jestli věci, které se ony dozvěděly právě ve škole nebo na Internetu, tak já vím. Musím se občas přiznat, že nevím, a tak jdeme vygooglit. V tom je dnešní doba skvělá. Stále se mohu se svými dětmi dovídat nové a nové věci. 

Dobrý příběh

Příběhy se vyprávěly u ohně od pradávna a nic člověka nezaujme, tak jako dobrý příběh. Máme zakódované ve své DNA. Vezl jsem holky k matce svých dětí něco potřebovali u mě doma před odjezdem na dovolenou, kam jely s maminkou, dědou a matkou matky mých děti. Klárka se najednou zasnila: „Včera byla bouřka, viď?“

„No byla, ale vůbec jsem o ní nevěděl!“, bouřka se táhla především Německem a naše severní Čechy lízla. 

„Já jsem se večer probudila a měla jsem strach, že jsem ji slyšela.“

„Probudilo tě práskání hromů a blesků?“

„No, to jsem si taky nejdřív myslela!“, pověděla mi tajemně a mrkla na mě spiklenecky. 

„A co to bylo?“, začalo mi asi svítat. 

„No, nakonec jsem uslyšela chrápání!“, pokračovala tajemně dál. A Lilinka vzadu se začala chichotat.

„Co děda štípal ze spaní dříví?“

„Ne ne, to babička!“, odpověděla jako by nic. 

Její oči na mně spočinuli a  zároveň se i podívala na Lilinku dozadu. Moje dcera tam seděla jako stand-up komik, který právě pronesl svůj vrcholný fór, vzal mikrofon a volně ho hodil o zem jako gesto, že tohle je konec. Já jsem se neovládl a samozřejmě jsem vyprskl. Auto se naplnilo smíchy. Upřímným a radostným.