Blog

Na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice

Čím dál víc si uvědomuji, jaké mám já a moje holčičky štěstí, že mají okolo sebe velkou rodinu. Z mojí strany i ze strany Matky mých dětí mají holčičky dostatek prarodičů. Měli možnost poznat všechny možné prababičky a pradědečky a ty se s nimi mohli potěšit a něco jim předat. Neumím si představit, jaké by to bylo, kdyby tu nebyly a nebyly tu pro svoje vnoučátka. Myslím, že by to pro mě bylo hodně těžké a holčičky by měli smutnější dětství. 

Hezké dětsví

Já jsem díky dědovi a babičce měl hezké dětství. Pamatuji se, jak jsem u nich trávil všechny možné víkendy na chalupě a taky prázdniny. Vařil jsem s babičkou, pomáhal dědovi okolo chalupy, nebo se poflakoval s bratránky nebo dětmi ze vsi po vesnici. 

Babička s dědou se na důchod skoro přestěhovali na chalupu a už to vypadalo, že tam zestárnou. Budou tam relaxovat, babička bude luštit křížovky a číst detektivky a pěstovat kytičky. Děda se budu starat o chalupu, poslouchat staré desky a pít kafe na zápraží s oblíbeným cigárkem. Budou se pravidelně dohadovat o zbytečnostech. Babička bude dědu úkolovat a vymýšlet mu práci a on bude nadávat a nakonec to všechno vymyslí a udělá. Budou si povídat se sousedy přes plot, my bychom jezdili na nedělní obědy a oni by tam pomalu obrostly mechem a zakrněli. 

První pravnouče

To všechno změnil příchod prvního pravnoučete. Narodila se Klárka. Modrooká holčička, která mým starouškům vlila krev do žil. Sestoupili s chalupy dolů do města a začali se aktivně zajímat o nového človíčka, který se stal členem naší rodiny. Chodily jí úspávat ven. Od půl roka si jí brali na přespání. Prostě jednou přijeli na návštěvu a když odjížděli, tak si brali Klárku s sebou. Byly jí věrným průvodcem. Ona je zahrnovala bezvýhradnou Láskou, oni jí péčí a Láskou a oni najednou zapomněly na všechny bolesti kloubů nebo zad. Snad nikdy jsem neviděl babičku a dědu tančit, krom toho když tančili s mou holčičkami. 

Z jejich bytu a chalupy se stalo hřiště pro malou holčičku. Dokonce se méně dohadovaly a začali spolupracovat, tak aby uspokojili potřeby malého miminka. Po dlouhé době jsem viděl na jejich tvářích opravdový úsměv. Děda a babička se s holčičkou mohli radovat a smát. 

Druhé pravnouče

Když se narodila Lilinka a povyrostla, tak už si vozili holčičky dvě. Dvojitou radost. Z chalupy se stala malá školka a hřiště. Při nedělním obědě u babičky tam všichni členové rodiny zakopávaly o kočárky s panenkami. Na stole byl přítomný kyblíček s pískem a kytičkami, protože holčičky taky navařili na písku oběd. Chalupa se zase naplnila dětským smíchem a rodinnou pohodou, tak jak jsem jí znal z dětství. 

Pomocníci

Děda s babičkou mi byly vždy dobrým pomocníkem, když jsme s matkou mých dětí rozešli a pomohli mi se o ně starat. Pomáhali mi je odvážet a vyzvedávat ze školky a pak ze školy. Když byly nemocné byly to ti nejlepší hlídači a já se na ně mohl spolehnou a pracovat. Nikdy si nestěžovali, že by to nezvládli neb to nešlo. To jsem na nich vždy obdivoval a obdivuju dodnes. Děda i babička v 80. letech zvládali toto pro moje holčičky dělat. Bohužel děda nás opustil. 

Slyším, ale nerozumím!

Babička už posledních pár let špatně slyší. Částečně to bylo dáno tím, že dědu nechtěla poslouchat a částečně, že opravdu špatně slyší. To vedlo samozřejmě k třenicím. Babička s dědou měli k nám dětem vždy hezký vztah a udělali by pro nás děti a pro svá pravnoučat první poslední. Mezi sebou se pořád špičkovali a šili do sebe. Myslím, ale že se měli opravdu rádi. Vychovali dvě dcery, postavili dvě chalupy, postarali se o 4 vnoučata a ještě byli schopni se starat o pravnoučata, když bylo potřeba. Babička dědu úkolovala a on pro ní děla první poslední a ona všechno držela pod palcem a řídila jako generál a dělala, že ho neslyší, jak nadává. 

Seděli jsem jednou po obědě u nich a holčičky si hrály v ložnici s panenkami. Děda si stěžoval, že babička neslyší a že nechce nosit naslouchátko, které jí doktor předepsal. Babička ho nechce nosit. 

Babička udělala na dědu na něj posumek, jako že ho neslyší a dal si ruku k uchu. 

Děda se zasmál a ukázal na babičku: „ No tak vidíš, já na babku řvu a vůbec mě neslyší.“

„Já tě slyším,“, zareagovala babička jako by slyšela všechno, co děda řekl,“ale nerozumím!“

„No a?“, bránil se děda a usrkl kafe.

„Ty mě ale, ale slyšíš a děláš, že mi nerozumíš! To je ten rozdíl!“, zvedla vítězně babička prst dědovi pře obličejem. 

Musel jsem se smát. A takový byl celý jejich vztah. Vždy tu byly pro mě a pro moje holčičky. Občas se u toho pohašteřili, kdo to a jak udělá a jak by to bylo nejlíp. Ale vždy tu byli pro nás. Díky nim vím, že na výchovu jednoho dítěte je potřeba celá vesnice.

Leave a Reply