Blog

Brumík

 

Minulou Neděli jsem sliboval vtipný hektický příběh. Jako táta a chlap se snažím sliby plnit, tak tady ho máte, aby to nezapadlo v propadlišti dějin.

Moje starší dcera minulý pátek odjela do školy v přírody. Zavzpomínal jsem na svá školní léta, kdy jsem jezdili do ŠvP na 3 týdny. Přepočítal jsem to na dnešní ceny a hned jsem pochopil, proč jezdí děti v dnešních dobách jenom na týden. Neznám rodiče, kteří by si mohli dovolit 3 týdny v ŠvP dnes a co teprve pokud mají ve škole dvě děti. Je dobře, že se stále jezdí. Klárka se těšila a já s ní. Nebylo to poprvé, co takhle sama někam jede, takže jako rodič jsem byl v klidu. Vybavená taky byla dostatečně a já se těšil, že budu mít pro sebe 5 dnů jen s druhou mladší dcerou. Budu se jí moci naplno věnovat, až přijde od matky mých dětí a mě nastane můj týden starání se a radování se o děti. Tedy jen o jedno dítě.

Mělo tomu nakonec být jinak. V Neděli jsem byl na procházce s kamarádem a jeho ženou a jejich skoro roční dcerou. Bylo nádherně, užíval jsem si poslední den bez dětí a najednou telefon od matky mých dětí. Klárka v nemocnici, zda bych to nemohl zařídit a případně pro ní zajet a zavolat paní učitelce. Obratem jsem volal paní učitelce a nastalo desetiminutové přehazování od paní učitelky k doktorovi, kdy mi bylo vysvětleno, že Klárku bolí bříško a že mají podezření na zánět slepého střeva a že jí chtějí hospitalizovat. Padlo i slovo operace.

Překvapuje mě, jak v takových situacích a pokud jde o moje děti jsem vždy klidný. Netrojčím, nejančím. Naproti ženská část mojí rodiny v takových situacích většinou zachovává paniku. Všechno jsem si v klidu vyslechl a požádal pana doktora, aby mi dal dceru. Rozvážným hlasem jsem jí vysvětlil situaci.

„Tatí, přijeď si pro mě!“, slyšel jsem i přes telefon její slzy a bolest.

Tady se musím na chvíli zastavit. Holčičky zdědily po matce mých dětí jednu super schopnost a to je vysoký práh bolesti. Když matka mých dětí rodila Lilinku, tak porodní sestra na ní koukala s údivem: „Teď byste tady měla řvát bolestí!!“

„Proč?“, těžce oddechovala nastávající matka našeho miminka.

„Máte docela silné kontrakce!“, smála se na ní sestra a kroutila hlavou.

Stejně nevěřícně kroutil primář chirurgie hlavou nad rentgenem tříleté Klárky, která si v herničce nešťastný skokem zlomila klíční kost.

„To není možný!“

„Co není možný?!“, ptal jsem se trochu s obavami.

„Ta vaše holčička má zlomenou klíční kost.“, kroutil dál doktor hlavou,“A tady kvůli tomu chlapi jako hory řvou bolestí a ona ani nemrkne.“

Moje modrooká holčička se na něj opravdu celou dobu usmívala, když jí uvazoval andělíčka a fixoval klíční kost.

Proto jsem poznal, že musím hned jet a tak jsem vyjel směr ŠvP okamžitě. Do nemocnice do Rakovníka jsem dorazil asi za hodinu a Klárka s paní učitelkou byla zrovna u pana doktora. Pan doktor mi sdělil aktuální situaci. Ukázal mi Klárky rentgen. Na rentgenu bylo vidět zakroucené tlusté střevo které bylo jako by tam něco hodil plynovou bombu. Výsledky z obrazu krve měla v pořádku, takže slepé střevo jsme mohli vyloučit. A i když se to panu doktorovi nechtělo věřit, tak výsledek celého toho, co ze začátku vypadalo jako zánět slepého střeva, tak nakonec byly jen „prdíky“.
Koupil jsem léky na nadýmání a proti bolesti, nějaký ten laktobacílek. Odvezl jsem Klárku do ŠvP a měl tu čest seznámit s místním zdravotníkem Brumíkem. Což myslím, moc hezká přezdívka pro zdravotníka na táboře nebo ŠvP a každý zdravotník nebo zdravotnice by měla nějakou podobnou mít. Zběžnou návštěvou jsem zjistil, že dnešní ŠvP jsou spíš jako zábavné tábory plné programů pro děti. Klárka samozřejmě chtěla zůstat. Večer bylo disko a další večer měl být další zábavný program typu Tvoje tvář má známí hlas. Po dohodě s paní učitelkou a zdravotníkem jsem jí tam s klidným svědomím zanechal.

Retrospektivně jsme zjistili s Klárkou, že když se jede do ŠvP, tak není dobré den předtím sníst pytlík hrášku s lusky a pak si na to dát tatarák s topinkou a česnekem. Oboje miluje, ale kombinace je to vražedná.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.