FindMy

Už jsem tady psal o tom, jaká je je Apple AirTag úžasná věcička a opravdu ty malé věcičky na klíčích od bytu a od auta miluju. Díky nim už nehledám (protože já věci neztrácím) klíče po bytě a po kapsách půl hodiny. Nebo je prostě nedržím jen v ruce, nebo nemám v kapse a nehledám po bytě půl hodiny. Prostě si je pípnu z telefonu nebo hodinek a jdu. 

Stejně je mají rády moje děti, které je mají na klíčích a nosí je do školy. Od té doby, co je mají, tak jsem neztratili klíče. Což jsem řešili 2 až 4 x do roka, ale nyní je vždy najdeme. A kdo někdy ztratil klíče, tak ví jaká je otrava děla nové. Super. 

Co  mi, ale nedošlo, tak to, že já jsem z  AirTagu nadšený a líbí se mi, jak funguje, tak se to může líbit i ostatním. Třeba trošku jinak. Nadšení je ale stejné. A hlavně dětem a to těm malým. Lilinka nechává klíčky s AirTagem a chipem na obídky ve škole. Má ho v hezkém bílem pouzdru a zepředu kouká stříbrné logo Apple. Vypadá to jako malý plastový puk se stříbrným Jablíčkem. Nemyslel jsem, že to bude nějak přitahovat pozornost. Chyba lávky. Lílinka nebyla nějaký čas ve škole, protože byla nemocná. Volala mi matka mých dětí  a velmi pobaveným hlasem mi povídá: “Víš, kdo mi teď volal?”

“Nevím!”

“Paní učitelka z družiny!”, nechala mě napínat. 

“A co chtěla?”, nemám tyhle hry rád, ale vím, že ženy a moje obzvlášte holčičky to milují, když se jich vyptáváte a ony vám kladou otázky.

“Volala jí maminka nějakého kluka a že přinese zítra Lilinky AirTag.”

“Jak to?”, zeptal jsem se pobaveně. 

“Chlapečkovi se líbil a tak si ho vzal domů.”

“Jak na to maminka přišla?”

“No, to je na tom to nejlepší! Maminka má taky iPhone, tak jí to začalo hlásit, že je AirTag někde poblíž a ať si dá pozor, že jí někdo může sledovat. A pak začal sám pípat, že je poblíž.”

Začal jsem se smát. Opravdu, když jsem se podíval do aplikace, tak byl někde na druhém konci města. 

“Maminka ho zítra přinese paní učitelce do družiny.”, zakončila historku matka mých dětí. 

Když mi bylo asi jako Klárce, to jest devět nebo deset let, tak jsem miloval Želvy Ninja. Miloval jsem všechny želví hrdiny pojmenované po renesanční umělcích a jejich krysího mistra Třísku. Platonicky jsem miloval April O’Neilovou a v parku si s kamarády ze školy hrál na želví hrdiny a zachraňoval svět proti temnému Trhačovi a zlovolnému mozku Krangovi. Po škole dávali kreslený seriál a video kazetách jsem sjížděl filmy. K narozeninám jsem dostal postavičku mého želvího hrdiny Donatela. Uměl to s tyčí zvanou Bo a jmenoval se skoro jako já, do krunýře se mu dali schovat poklady. . Bral jsem jí všude, spal jsem s ním. Tu hračku jsem zbožňoval. Někdo mi jí, ale ve škole vzal. Dodnes nevím kdo. Donatela jsem obrečel. 

Před týdnem přišla Lilinka domů uplakaná, že ve škole nemá na klíčkách Airtag a že už ho tam nemá dlouho, že tam není od doby jak byla nemocná. Uklidnil jsem jí, že se nic neděje, že ho najdeme. Po předchozích zkušenostech už jsem věděl odkud vítr asi vane a co se stalo. Podíval jsem se do aplikace a shodou okolností byl Lilinky Airtag asi 4 bloky nedaleko od nás. 

Měl jsem dvě možnosti. Vzít telefon a jít Airtag hledat nedaleko od nás, nebo zajít do školy a poptat se nepřímo. Šel jsem do školy. Ráno, když jsem šel do školy s Lilinkou jsem se stavil za paní učitelkou a vysvětlil jí situaci a ukázal jí adresu, kde se Airtag nyní nachází. Vrtěla hlavou, jaké jsou to dneska věci. Koukla se do seznamu žáků a jejich adresu a našla adresu, která souhlasila s jedním žákem. Zavolal si ho k nám. 

Chlapeček přiběhl a seběhlo se kolem nás spousta další dětí. 

“Sebral jsi něco Lilince?”, uhodila na něj hned paní učitelka. Mlčel

Sednul jsme si k chlapečkovi na bobek, abych byl na úroveň jeho očí a snažil jsem se být v klidu a usmál jsem se na něj. Ukázal jsem mu svůj Airtag a klidně jsem ho zeptal:

“Znáš tohle to?”

“Já to nevzal!”, bránil se chlapeček. 

“Rozumím, já se nezlobím.” 

“Já to nevzal!”

“Chápu, tobě se ta věc líbila, viď? Mě se taky líbí!”

“Hmmm…”, pookřál 

“Tak sis jí vzal, abys jí prozkoumal a pohrál si s ní.”

“Jo no!”, konečně se na mě podíval.

“Víš, ta věc je Lilinky a ony by byla smutná, kdyby jí neměla. Mohl bys jí Lilince přinést zpátky?”

“Tak jo!”

“Dáme si na to ruku jako chlapy?”

Dal mi ruku, potřásly jsem si a bylo. Chlapeček slovo dodržel. Dva dny na to jsem viděl v aplikaci Airtag cestovat do školy. Zachoval se jako správný chlap, dodržel slovo. Dal jsem Lilince pro něj samolepku Jablíčka. Snad mu udělala radost. 

Já jsem díky tomu pochopil, že mého Donatela někdo neukradl v pravém slova smysl. Jen si ho půjčil, chtěl si s ním pohrát, ale už se ho bál vrátit. Možná jsem to způsobil sám, protože jsem někoho komu se líbil, tak jsem mu ho nepůjčil. Tak moc sem tu hračku miloval. V duchu jsem mohl tuto bolístku uzavřít a odpustit. A pokud dáváte dětem do školy AirTagy, tak je raději obracejte, tak aby logo nebylo vidět. Děti si je rády půjčují a pak si jejich rodiče mohou myslet, že je někdo sleduje. Což vlastně vede k vtipným historkám a situacím.