Z boha na smrtelníka: Dospívání neodpouští ani superhrdinům

Mojí starší holčičce je už -náct. Přešla z toho roztomilého věku, kdy jí -et. A já cítím tu změnu. Cítím, že mě má božská síla, neomylnost, všehoschopnost opouští. Stávám se v jejích očích čím dál tím víc normálním člověkem.

Táta ve stínu

Moje slovo už není zákon, i když stále platí. Cokoli řeknu je podrobeno diskuzi. Dá to sakra práci, aby jí zvedl nad hlavu. Pusa nebo objetí na veřejnosti musí projít schválením nebo musím počkat, až mi ji dá sama. Můj humor je považován, řekněme za ne vtipný. Moje hudba a styl oblíkání za staromódní z dob dinosaurů. To se samozřejmě týká i některých mých názorů. Jsem ve všech ohledem k tomu všemu smířlivý.

Smíření se změnou

S tím vším se musím smířit. A hlavně si to nebrat osobně. Moje holčička dospívá. Moje role se mění a já se s tím musím vyrovnat. Z boha na poloboha. Z poloboha na průvodce a rádce. A hodně dýchat. Z hluboka. I přesto všechno je stále moje holčička dítě. Moje dítě. I přesto přese všechno se mnou mluví. Hurá. Svěřuje se mi se svými malými příběhy, bolestmi, vítězstvími a obavami. Volá mi, když má strach nebo má radost a já nejsem zrovna poblíž. A to mi dělá mi to radost. Dělá mi to radost o to větší právě pro to, že s ní nemůžu být stále díky tomu, že ji mám s Lilinkou ve střídavé (sdílené) péči. 

Stále se hlásí

Teď je s maminkou na čtrnáct dní na dovolené a píše každý den a posílá fotky. Bez toho, aniž bych ji k tomu nutil. Založila společný chat pro naši rodinu, aby nemusela všem babičkám a tetičkám a mě psát a mohla všem psát a posílat fotky najednou. Sama od sebe. I to je znak to, že dospívá. 

Budoucnost v jejích očích

A než odjela, tak mi dala další důkaz o tom, že moje dcera již na cestu k dospělosti započala. Poslední dobou o sobě přemýšlí jako o matce a ženě a o své budoucnosti. Jeli jsme výtahem a švitořila o tom, že až bude mít ona děti a manžela, tak bude mít holky a budou cheerky (roztleskávačky) jako ona a její maminka. Poslední dobou tím sportem dost žije. Zeptal jsem se jí, co když bude mít kluky. Chvilku se zamyslela a překvapila mě její velmi vyzrálá odpověď. Odpověděla, že pak budou dělat sport, který dělá tatínek, ať to bude hokej, nebo fotbal, a že je v tom bude podporovat. Bude je vozit na všechny tréninky a fandit jim na všech zápasech.

Strach z neznáma

Poslední rozhovor, který jsme vedli na toto téma, mně úplně dorazil. Klárka deděla v houpačce v obýváku a koukala ven z balkónu.

„Tati, víš, čeho se bojím?!

„No to tedy nevím!“ zvedl jsem oči od počítače.

„Nevím, jaká budu máma.“ její obličej zvážněl.

„Miláčku, to nikdo neví,“ ujistil jsem j
Dostal jsem nápad, jak její strach trošku rozptýlit: „Jaká maminka je tvoje maminka?“

„No…“ zamyslela se a spustila, „občas řve, je milá, je i hysterická, je krásná, řve, je přátelská, má ráda zvířátka.

„A jaký jsem já tatínek?“ opravdu mě zajímala její odpověď.

„Jsi psycholog, moc řešíš, moc mluvíš, jsi youtuber…., ne jsi influencer“ opravila se a věnoval mi jeden ze svých zářivých úsměvů, „všechno opravíš, jsi hodnej.“

„Tak přesně taková budeš maminka!“ spráskl jsem ruce.