Operace AKaBenRou

Dnešní příběh nebude ani vtipný, ani dojemný. Bude spíš o pocitech a o zážitcích a splněném dětském snu.

Vyrostl jsem na filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny nebo S tebou mě baví svět. Hlavní roli tam byly děti a tatínek. Vzhledem k tomu, že v mém dětství tatínek nehrál moc velkou roli, tak jsem to jako dítě žral, protože jsem si něco takového sám přál zažít.

Dneska jsem se vrátili z akce, kterou jsem ani nevymyslel, ani jsem jí neinicioval a určitě nejsem první, kdo vzal děti s partou kamarádů na víkend na chalupu. S kamarády jsme si od té doby, co první z nás měl děti plánovali, že musí jet na operaci Apalucha, tak jako to udělali tatínkové ve filmu S tebou mě baví svět. Konečně nám děti vyrostly to potřebného věku a tento víkend se podařilo akci zorganizovat.

Samozřejmě jsme neobjevili nic nového. Najdete spoustu otců, kteří pořádají podobné akce. Dokonce i maminky pořádají stejné akce. Těm bych to z principu zakázal. Ať si jezdí s dětmi na wellness a Zdeněk Troška jim natočí vlastní film.

Šest otců a devět dětí na pronajaté roubence uprostřed Národního parku České Švýcarsko se saunou, vířivkou, fotbálkem, hřištěm, pecí, plně vybavenou kuchyní s myčkou, dvě koupelny, dokonce i pračka. Dokonce jsme měli svého „Matýska“. Dvouletého špunta.

Roubenku jsme měli pronajatou na 4 dny od čtvrtka do neděle. Vzal jsem si v práci volno, děti jsem ve škole na pátek omluvil a ve čtvrtek po práci jsem s holčičkami vyrazil. Měl jsem velká očekávání. Opravdu jsem se těšil. Já jsem vlastně do toho víkendu nevěděl že expedice Apalucha (Chalupa), Ydykseb (Beskydy) či Akvodah (Hadovka) jsou vlastně přesmyčky. Uvědomil jsem si to až ten víkend. Chápete to?

Čekal jsem, že oproti dovoleným, které jsem zažil s matkou svých dětí nebo, když vezmeme babičku, tak to bude víc v pohodě. A bylo to v naprosté chlapské harmonii. To, co jsme si domluvili. Platilo. Děti jsem vypustily a všechno vlastně jen plynulo. Když nemohl jeden tatínek, automaticky jeho roli nahradil jiný. Všichni automaticky táhli za jeden provaz. Vařili, uklízeli, starali se. Užili jsme si spousty legrace a zábavy. I když nebylo nejlepší počasí, tak jsme stihli dva výlety po okolí. Doufám, že se z toho stane pěkná tradice a budeme jednou/dvakrát do roka vyjíždět.

Hráli jsem s Lilinkou fotbálek proti chlapečkovi mého nejlepšího kamaráda. On hrál sám. Já hrál na poli obránce a brankáře a Lilinka na poli středu a útočníka. Lilinka si stolní fotbálek velmi oblíbila a užívala. Vlastně všechny děti a byla to oblíbená kratochvíle, jak nás tatínků, tak i dětí.

„Musíme vyhrát, vole!“, najednou vykřikla Lilinka, když jsme dali dalšího góla.

Uvědomila si, co řekla, dala si ruku před pusu a zasmála se. Velkoryse jsem to přešel a pokrčil rameny a hrál dál.

„Tatínku, já se omlouvám, ale tady se mluví strašně sprostě!“, mrkla na mě omluvně.