Nabitý den

Normálně jsem se chystal z domu do práce. Byl to takový normální všední den. Rozloučil jsem se s matkou svého dítěte a nastávajícího dítěte a jel do práce. Byl hezký pozdní letní den. Zajel jsem na parkoviště do práce a chtěl vystoupit, když v tu najednou začal zoufale křičet telefon. Ještě zoufaleji mi řičela do telefonu matka mých dětí, protože Klárka v tu dobu sotva tříletá si spletla bonbon s baterkou a prostě jí spolkla.

„Hele, máma bonbon!“

Uklidnil jsem jí, že se opravu nemůže zadusit a že jestli si v klidu hraje a nebrečí, nebo neprobíjí, tak je vlastně vcelku vše v pořádku. Zároveň ani nepatříme mezi rodiče, kteří nechávají klidně projít alkalické baterie L44 traktem dítěte a čekájí až vyjde. Omluvil jsem se v práci a jel jsem zase zpět domů. Sbalil jsem dítě a maminku s další potomkem na cestě, což byla Lilča, která se měla narodit o nějaké dva měsíce později.

Dorazili jsem na pohotovost. Sestřička se mě od okénka zeptala, co nás trápí.

„Dcera, spolkla baterku!“

Sestra se přezíravě podívala na mě, pak na těhotnou matku mých děti, která vypadá velmi mladě a opravdu vypadala, že se snědla meloun. Baterie jakékoliv velikosti by asi taky nebyla problém. Nadzvedl jsem na vysvětlenou Klárku, která byla pod okýnkem a která věnovala sestřičce jeden ze svých zubících úsměvů. Nadiktovali jsme údaje dítěte a poslali nás dětské oddělení.

Byl konec léta, a tak v nemocnici skoro nikdo nebyl, takže jsme šli hned. Pan doktor měl výraz starého bručouna, voněl marlborkami a mluvil velmi úsporným a hlubokým hlasem. Vyslechl si náš problém, Klárka se ho trochu bála, řekl: „Tak mi ji dejte, já si jí prohmatám

A když si jí přebíral do ruky, tak se jeho obličej najednou rozzářil a stalo se z něj velké dítě a Klárka pookřála a nechala se od něj vyšetřit. Půjčoval jí stetoskop a poslouchal s ní srdíčko, klepal jí po bříšku, hmatal a oba se smáli. Jakmile jí zase předal, tak nasadil zpět obličej starého bernardýna a nehnul ani brvou. Mám dojem, ale že na něj Klárka mrkla. Pan doktor nás poslal na rentgen, aby potvrdil, že Klárka baterku opravdu snědla. Šli jsme tedy na rentgen. Klárka už věděla, že jakmile jdeme na rentgen, tak se musí hodně smát, aby měla hezkou fotku. Nasadila úsměv od ucha k uchu, aby fotka byla, co nejhezčí.

Rentgen potvrdil, že baterky typu L44 se opravdu dají jíst jako bonbony. Klárka jí slupla jako Lipo. Pan doktor jednal však rychle udělal dva telefonáty a zjistil všechny potřebné informace. Chtěl nás poslat vyndat baterku do krajské nemocnice, ale dětský anesteziolog měl dovolenou. První problém. Chtěl nás nechat převézt vrtulníkem do Prahy, ale bohužel všechny vrtulníky byly přivolány k hromadné havárii. Druhý problém. Moje dítě na tohle má stejnou smůlu jako já. Taky jsem se měl jednou nechat převážet vrtulníkem do Prahy a taky mi to nevyšlo. Pan doktor byl roztomilý, a ještě se omlouval: „Nebude vám vadit, když Klárku do Prahy odvezete? Sanitku bych Vám mohl zařídit až na večer!“

Poděkoval jsem mu, jeli jsme do Prahy do Motola hned. Nebudu čekat, až moje dítě převeze sanitka. Přijeli jsme do Motola a nejlepší bylo, že na příjmu si mysleli, že jsme přijeli rodit, tak jsem je musel vyvést z omylu, ale už o nás věděli. Prošli jsme vstupním vyšetřením, ještě jeden rentgen a pak k panu doktorovi, který měl dělat zákrok na předoperační vyšetření. Myslel jsem, že Motol znám, ale tohle bylo nové bludiště, které pro mě bylo nové. Přišli jsme do ordinace a tam byl takový mladý černovlasý obrejlený doktor. Sympaťák. Obě moje ženy, které jsem přivedl pookřály a začaly se tetelit. Věřil bych, že i Lilinka i když byla v bříšku, tak k němu chovala sympatie. Veškerou pozornost věnoval matce mých dětí a naší holčičce a ty se přímo uhyhňávaly blahem. Zůstal jsem v ústraní a nechal jsem je. Doktor sepsal zprávu a když mi jí předával, tak jako by mu něco celou dobu vrtalo hlavou a muselo to ven: „Vy jste ze Severních Čech?“, přitakal jsem a on pokračoval, „Minulý týden tady byla maminka s taky dvouletou holčičkou, co spolkla baterku. A taky byla tak v sedmém měsíci těhotenství.“

„A víte, co to znamená?“, zeptal jsme se ho.

„No to nevím!“

„Připravte se, že příští týden ze Severních Čech dorazí další! Je to invaze!“

Zasmáli jsem se. Klárce tu baterku vyndali, byla moc statečná. Celé to nesla moc statečně. Zbytečně neplakala, ani nevyváděla. Škoda, že mi tu baterku, co jí vynadali z žaludku nenechali. Dal bych jí tu baterku zarámovat na památku její nevyčerpatelné energie, kterou v sobě má a kterou nám dává.