Jebuškovaní

Poslední dobou pozoruju, že moje děti chtějí uspat především ony mě a že boj s tím, abych já uspával je postupně prohrávám. Zatím! Nefunguje časový harmonogram. Vždy si něco vymyslí, co nutně „třebují“. Potřebují čůrat. Pak kakat. Pít, jíst. Je jim zima, teplo. Buď jedna, nebo druhá. Obě najednou. Nepomáhá ani tomu předcházet, protože ty moje malé potvory jsou prostě napřed a vždycky si vymyslí nějakou novou kulišárnu. Nepomáhá časové ohraničení na Večerníček, což pomáhalo, tak na mojí generaci, ale na moje děti to prostě nezabírá. Jsou to sovy. A jak by podotoknul večerníčkový klasik Hurvínek „sůvy z nudlí“. Což samo o sobě je prostě ultimátní.

Nyní zkouším strategii samostatnost. Vykoupeme a pošleme do pokojíčku, ať si vyberou pohádku a předtím si mohou ještě chvilku pohrát s panenkama nebo s legem, nebo čímkoliv. To mi dává příležitost se zhlédnout zprávy a pak se vydat na obhlídku situace. Jednou se dokonce stalo, že aspoň jedna už usnula sama únavou. To se ale stalo jen jednou. Což byla spíše vyjímka potvrzující pravidla. Ale člověk se má radovat i z malých vítězství.

Tu jsem je takhle vyslal do pokojíku, ať si vyberou pohádku a pohrajou. Po hlavní zpravodajské relaci jsem se vydal do pokojíku, abych obhlédl situaci a zjistil, jestli už jsou holčičky připravené na pohádku a mají každá vybraná svou knížku, kterou budeme číst. Každá chce jinou, tu svou! Samozřejmě jí musí držet a ještě musí taky i otáčet stránky. Každá si uzurpuje jedno tatínkovo rameno a čteme. To je přesně ten pocit, který jako táta chcete!

Takhle jednou přicházím k pokoji a zpoza dveří slyším ryk a Lilinku jak křičí: „Ne, já VYJEBU!!!“

Podivil jsem se, co za slůvka se to v Jesličkách naučila a v jaké situaci je asi používá. Jestli pak to dítě ví, co to vůbec známená? Než jsem vešel zopakovala to ještě několikrát a důraz na „VY“ se zdrůrazňoval a s tím i hlasitost celého toho „vyjebávání“. Už jsem připravoval i vychovný proslov o významu ošklivých slov a že ne všechno, co slyší, taky může říkat. Rázně jsem vešel do pokojíka a našel tam Klárku u šuplíku, kde mají knížky, jak brání škodolibě malé sestřičce ve výhledu na knížky. Liluška se snažila jí odstrčit a udělat si prostor, abych mohla ke knížkám a dávala to dost hlasitě najevo: „NE! JÁ VYBJEBU!“

Teď už to dávalo smysl a jako otec jsme se mohl uklidnit. Sprostá slůvka nejsou na pořadu dne. Klárka mě uviděla a hodila po mě laškovným pohledem něco jako „já ji jenom trošku škádlím“. Z toho jak byla Liluška už nervní a brunátná, jsem poznal, že jí škádlí už trošku víc, než by si Lili přála. Uklidnil jsem situaci a vybrali jsme tedy knížky s pohádkou společně. To byly Lilince 3 roky a chodila do Jesliček.

V návaznosti na to si uvědomuju, že se musím omluvit. A to rodičům holčičky jménem Libuška, s kterou chodila Lilinka do Jesliček. Lilinka jí totiž láskyplně oslovovala „Jebuška“. Lilinka měla Libušku opravdu ráda a byla to její velká kámoška. Ale to „L“ a „R“ nám ještě dělalo problém. Když už jsme u toho omlouvání rodičům Libušky, tak je potřeba se jim omluvit i za to, že jí naše babička jednou malém omylem odvedla ze školky místo Lili. Nebojte, naše babička není žádná dětská kleptomanka, ani si nepřivydělává na důchod tím, že by kradla děti a pak by požadovala výkupné. A na babičky obranu je potřeba ještě říct, že holčičky jsou stejně velké, mají stejně dlouhé vlásky, stejnou barvu vlásků a stejný sestřih. Krom toho babičce tehdá bylo vitálních 75 let. Libuška se nebránila a s babičkou by klidně šla. A stalo se to jednou. I já sám jsem si Libušku s Lilinkou párkrát spletl. Všechno to „Jebuškování“ a kradení dětí slouží k pobavení naší rodiny.

PS: …pokud někde omylem ukradnu nějaké dítě, tak ho v pořádku vracím.