Blog

A mám tě!

S Klárkou jsme na podzim nafukovali kola, protože holčičky chtěly ven na kola a duše na kolech se vyfoukli. Vyndali jsme všechny kola z kumbálu a taky paddleboardy, které dostali k minulým Vánocům. Nafukoval jsem postupně kola pumpičkou. Klárka mi pomáhala tu dofouknout kolo, tu odmontovat a zašroubovat ventilek, nebo ho podržet. Mezitím po chodbě jezdila na prkýnkách na kolečkách a já pumpoval vzduch do duší dětských kol seč mi síly stačily.

Najednou slezla z prkna a zeptala se bezelstným tónem: „Odkud máme ten růžový paddleboard? Ten se v Decathlonu neprodává.“

Postavil jsem se, zamyslel a vůbec mi to nedošlo kam míří: „No ten modrý máme s Decathlonu a ten růžový, ten jsem asi kupoval v Hervisu! JO, v Hervisu“

„A mám tě!“, přišlo rychlé a vítězoslavné. „Ježíšek, neexistuje! Paddleboardy jsem dostali pod Vánoční stromeček! Já to věděla!“

Koukal jsem na její vítězoslavný obličej plný zadostiučinění. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, dál jí věšet bulíky na nos, nebo se na sebe zlobit, že jsem se nechal, tak jednoduše nachytat. Nakonec jsem usoudil, že bude lepší jí s pravdou ven a prostě jsem rezignoval. Pochválil jsem jí, jak mě perfektně nachytala a jak to na mě ušila. Hezky jsem si popovídali o tom, kdy začala tušit, že Ježíšek neexistuje a dohodli jsem se, že to Lilince ještě nebudeme říkat, protože ta ještě věří a nechceme jí to kazit.

Pak jsem se ještě dozvěděl od mé sestry, že to taky ještě probíraly a Klárka se ptala, jak jsme to udělali, že jsem byli všichni zavření v ložnici a když jsem odcházeli, tak tam dárky nebyly, ale dárky se objevily pod stromečkem. Teta brambora jí vysvětlila, že jsme se domluvili s příbuzným, který bydlí kousek od nás, aby tam ty dárky dal.

„Hm, to je chytrý!“, uznale pokývala, „To mě nenapadlo!“

Nedávno jsem četl článek z web Nevýchova, kde maminka popisuje svou zkušenost, kdy se rozhodla svým čtyřletým a šestiletým dětem říct, že Ježíšek neexistuje a dárky nosí maminka s tatínkem. Nechtěla jim vědomě lhát. Popisuje i zkušenost, kdy se děti sami rozhodli, že budou dál říkat, že dárky nosí Ježíšek a jak její rozhodnutí vnímá okolí, především maminky s její sestrou, které byly jejím rozhodnutím pohoršeny.

Vedlo mě to k zamyšlení, jestli vědomě nepoškozuju svůj vztah s dětmi, že držím tradici s Ježíškem. Vlastně je vodím trošku za nos, snaží se okolo toho dělat různá kouzla a magii, aby to pro ně bylo co nejkouzelnější. Našel jsem zvukovou stopu, kterou pouštím bezdrátově do repráků v obýváků. Je tam slyšet, že se otevřou dveře, v cupitá Ježíšek, vyhodí dárky a zmizí s větrem pryč. Dopisy s přáním mizí pryč pomocí heliových balónků na niti. Nechávám jím posílat dopisy/pohledy z Božího daru z Ježíškovi pošty a tak podobně. Je to špatně? Je to lež?

Moje zamyšlení vedlo k tomu, že pokud ano, tak bych musel zrušit taky Mikoláše s Čertem a Andělem, Velikonočního zajíčka, vílu Zuběnku a vlastně bych jim neměl už číst a ani pouštět pohádky. Touto optikou bych musel dětem zakázat i kouzelníka.

Vzpomněl jsem si, jaké to bylo pro mě, když jsem věřil na Ježíška a jestli to, když mi ve třetí třídě ostatní děti prozradili, že Ježíšek neexistuje, tak jak jsem se cítil Nebral jsem to jako lež. Byl jsem zklamaný to ano, ale cítil jsem se zase o něco dospělejší.

Zeptal jsem se Klárky, jestli to, že Ježíšek neexistuje a dárky nosíme bere jako lež.

„Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela! Mě to přijde hezký a kouzelný!“

Chápu, pokud se někomu narodí dítě a rovnou se rozhodne, že mu nechce lhát a nebude pohádku o Ježíškovi na své děti aplikovat. Já vlastně chci, aby moje děti měli možnost věřit v kouzla a zázraky. A to je i Ježíšek! A zároveň je, ani sebe nechci připravit o tu možnost přechodového rituály, kdy sami zjišťují, co je ještě kouzlo a co už ne. Ten čas, kdy se děti stávají chytřejší než jejich rodiče a sami se stávají Ježíšky.

Leave a Reply