Házet spodem jako Michael Jordan? Neuvěříš svým uším

Šel jsem na procházku se psem. Malá holčička s radostí skočila do louže. Výskla radostí. Maminka hned k ní přiskočila, chytla za ruku a jasně dala najevo, že to nesmí. Babička se pohoršila a upozornila holčičku, že by mohla být mokrá. Přitom měla na sobě všechno nepromokavé a softshalové. Botičky měla očividně goretexové. Holčička se smutně podíval po louži. Šel jsem dál.

Deset minut na to

Ani ne za deset minut proti mě šel tatínek s holčičkou. V cestě přede mnou a jimi byla obrovská louže. Holčička byla oblečená v krásných černých šatičkách a lakovkách. Tatínek holčičku jemně a přitom důrazně upozornil, aby louži obešla. Holčička to vzala plnou parou vpřed a prostě tou louží proplula. Tatínek se na mě podíval, pokrčil rameny: „I to je možnost!“
S porozuměním jsme se na sebe usmáli.
Ano i my tatínkové umíme dětem zakázat věci, které by maminka svolila a vlastně je to nesmysl. Umíme to všichni bez rozdílu pohlaví nebo role. Jen prostě přistupujeme k jistým věcem jinak.

Kolik je devět a dva?

Jeli jsme v autě s holkami a mojí mamkou. Moje mamka začala dávat ve volné kratochvíli Lilince příklady. Takové ty klasické na odčítání a odčítaní. Do 20.
„Devět a dva je kolik?“ zeptala se babička.
„Devadesát dva.“ odpověděla samozřejmě Lilča.
„No to není.“ opravila jí babička.
„Ale je! Devět a dva je devadesát dva.“ trvala si na svém vnučka.
„No to nemyslíš vážně, Lilinko? Zkus to znova!“ stupňovalo se napětí.
„A kolik to jako je?“ ptala se naštvaně Lilinka. Z hlasu bylo cítit, že věří, že je v právu.
„To by jsi měla vědět ty!“
„Ne, je to devadesát dva!“ trvala si na svém.
„Je to jedenáct!“ rozsekla to Klárka.
„No to je ale devět plus dva! Tak se to mi učíme. Devítka a dvojka je devadesát dva.“ vysvětlila docela logicky.
Napjatá atmosféra zmizela.

Jak se házejí šestky

Lilinka přišla ze školy a vyprávěla mi, jak házeli ve škole míčem. Učili se házet na koš. Ukazovala mi, jak je potřeba držet ruce a držet míč. Podělil jsem se s ní o zkušenost, kterou jsem slyšel vjednom podcastu, že házení na koš spodem je jednoduší a vede k větší úspěšnosti. Testovali to na hráčích v NBA, kteří měli špatnou úspěšnost trestných hodů. Po tom, co začali házet spodem, tak se jim statistiky šestek zvedli. Vyprávěl o tom jeden novinář, který psal encyklopedii o basketbalu. Lilinka to vyslechla a dala si v ruce v bok a hodila po mě pohled „to si jako děláš srandu?“.
„Tati, myslíš, že Michael Jordan hází koše spodem?“
„Miláčku, Michale Jordan už nehraje. On hrál, když jsem byl malej a bylo mi stejně jako tobě.“
„Vždyť každý rok vychází jeho nový boty. “
„To jo, ale ty boty jsem už jsem měl i já.“
„Tomu nevěřím. V devadesátkách!?“ koukala na mě nechápavě.
„Měl jsem dokonce oblíbenou Nike čepici Jordan a triko.“
„Házení na koš spodem je prostě hloupost.“ dohadovala se dál.
„Je to ale přesnější.“ řekl jsem v klidu.
Celé to probíhalo v uvolněné atmosféře. Smáli jsme se.

Jak to hází Jordan

Lilinka začal máchat rozčíleně rukama. Stavět vzdušné koše a trajektorie. Argumentovala, že když se hází spodem, tak přeci si nemůžeš vyskočit. To ani nemluvíme o tom, jak to směšně vypadá to házení spodem. Všemu tomu jsem rozuměl. Líbil se mi její zápal.
Našel jsem Lilincevideo, kde Tomáš Satoranský vysvětluje styly házení na koš trestných hodů, tzv. šestek. Ukazoval tam házení na koš spodem. Dokonce tam zmiňoval stejný příběh, který jsem před chvilkou řekl Lilince. Teď to viděla na displeji barevné na pohyblivém. Viděla, že nekecám, že si srandu nedělám.
„Ale Jordan hází horem a většina basketbalistů.“ pronesla útočně až výhružně..
„Já se s tebou nehádám.“ usmál jsem se na ní, „Máš pravdu Michael Jordan hází vrchem. Já jen říkám, že házení spodem je přesnější.
„Jordan by nikdy spodem neházel“ uzavřela diskuzi.