Blog

Dům Hrůzy

Byli jsme s holčičkama v Praze u babičky a byla Matějská. Bylo hezké počasí a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme za kolotočema, cukrovou vatou a já s babičkou provětrat peněženku výměnou za dětskou radost v očích. To bylo před tím, než se svět zbláznil kolem koronaviru.

Zajímalo mě jak se Matějská změnila od doby, co jsem tam jako malý kluk nebyl a byl jsem zvědav, kam se atrakce posunuli od mého dětství.

Musím říct, že se to neposunulo nikam! Jedinou novinkou pro mě byla plavecká hala uprostřed poutě, která vlastně není atrakcí, ale je to jediné místo široko daleko, kam si můžete jít odskočit. Jinak jsem mohl holčičkám ukázat v celé kráse Matějskou jakou jsem jí zažíval já před 25 lety. Vlastně se nic nezměnilo.

I tak si to samozřejmě užily, byly jsem na řetízáku a na horské dráze, daly si cukrovou vatu, nechaly si zmalovat obličej a vyvezli jsme se na Ruském kole. Nakonec mě 5 minut přemlouvaly, že nutně „třebují“ jít do Domu Hrůzy. Musely mi slíbit, že nebudou brečet, řvát a křičet a že rozumí, že to není doopravdy, že to je jen jako. Usadil jsem čtyřletou a šestiletou Nebojsu do vozíku vedle sebe a ještě jim to všechno opakoval. Vedle vozíku seděla paní na barové židličce neurčitého zjevu v džínové bundě a dělala, že nás neposlouchá. Najednou složila noviny, hodila s nimi o zem, hodila na nás úsměv, který mě osobně vyděsil víc než to, že jedu na cestu plnou hrůzy a posunula vozík i s námi do chřtánu Draka, což byl vjezd do Domu Hrůzy. Paní si stoupla zezadu na vozík, asi jako dozor, aby se holky nebály. Tiskly se ke mě celou cestu. Viděli jsme klasické strašidla. Upíra, oběšence, ducha, zombie. To všechno doprovázené divadelními efekty jako dým a kouř a zvuky. Holky ani jednou nemukly, celou cestu oči vytřeštěné, ruce zabořené do mě, ani jednou nepípli. Byly statečné. Vyjely jsme ven na světlo, obě vydechly. Paní za námi pronesla radostně: Ta to máte za…..WUAAAA!!!

Ruské kolo

Celé výstaviště se otočilo, co se děje. Zezadu vylítnul kolega paní a vybafnul na ní tak, až skoro nadskočila i s naším vozíkem.

„Ty jsi blbej, vždyť se ty holky mohli leknout!“

Ale moje holky nic, ani nenadskočili. Nechaly se odepnout a začaly řvát: „Tati, ještě!!!! Tati, ještě!

A Klárka tomu dodala šmrnc: „My chceme, aby se ta paní zase lekla!“

Leave a Reply