Dovolená s dětmi

Tento týden nemám žádný zásadní příběh. Pouze několik malých mikro příběhů, které rámují tento dovolenkový týden s holčičkami. Nastoupil jsem s dětmi 14 denní dovolenou a protože všude řádí koronavirus, tak jsem zavrhl Legoland, Disneyland a přímořská letoviska a rozhodl se, že jestli se máme nakazit, tak pěkně v Česku.

Naplánoval jsem holčičkám Farmapark s hotelem s dětským programem a s polopenzí, takže skoro žádná starost. Na hotelu holky měli holky dílničky, krmení králíčka, ráno rozcvičku. Taky jsem s nimi zašel do hotelového SPA s vířivkou a sanou. Při cestě domů Aquapark, další den oblíbené Lolipopz v trampolinovém centru a poslední týden pěkně dovolenou na horách. Ta nás teprve čeká. Jeden týden už máme tedy za sebou. Tedy asi ten nejnáročnější týden plný zážitků a dojmů. Je to aktivní dovolená a já si to opravdu s nimi užívám.

Před odjezdem na dovolenou jsem po obědě jsem vychutnával po obědovou kávu. Holčičky si hrály na kuchařky se slizem. Rozložili si na stůl kastroly a pánvičky, plastovou zeleninu a nože a prkénka. To je ta chvíle, kdy si říkáte, že máte tak 15 minut klid. Netrvalo to ani 5 minut a objevila se u mě Lilinka s tužtičkou a bločkem. Nasadila zářivý úsměv: „Dobrý den, co si dáte?“

Pochopil jsem, že si rozdělily role. Klárka je kuchařka a Lilinka je servírka a já jsem se stal najednou hostem v jejich restauraci. Měl jsem trochu rozvernou náladu a tak jsem začal Lilinku škádlit: „Dal bych si jedno vřelé objetí!“

„Tati, musíš si objednat něco k jídlu!“, svěsila Lilinka ruce.

„Dobře!“, snažil jsem se uklidnit malou pomocnou sílu v pohostinství, „Tak bych si dal jednou velké láskyplné objetí!“

Abych to zdůraznil, tak jsem roztáhl ruce.

„Jé, to nemá cenu!“, otočila se na patě a naštvaně odešla od stolu.

„A pusu navíc, prosím!“, ještě jsme si přisadil.

Lilinka došla k šéfkuchařce Klárce, která drtila sliz válečkem a vlastním jazykem, který urputně svírala mezi rty.

„Tak co si dá?“, zeptal se Klárka.

„Dá si Smažák!“, odpověděla naštvaně Lili a rozhodila ruce v čirém zoufalství. Asi tím chtěla říct, že jsem marnej.

Když jsme šli k autu, tak se mě Lilinka najednou ptá: „Tati, kterej je nejmenší iPhone?“

„No nejmenší je ten, který máš teď ty. Iphone SE.“

Má můj starý iPhone SE na hraní.

„Ne to ne“, opravila mě Lili, „nejmenší je přeci iPhone Jednička!“

Někdy zapomínám, že dětské vnímání je jiné, než to moje technické. IPhony přeci rostou s čísly stejně jako děti s věkem.

Když jsme jeli autem, tak před námi jela autoškola.

„Tatí, to je autoškola?, zeptala se najednou Klárka.

„Ano, to je autoškola, Klárko! Proč se ptáš?“

„Víš, co jsem si myslela, když jsem byla malá?“

„Ne nevím, povídej!“, pobídl jsem jí.

„Když jsem byla menší, tak jsem si myslela“, začala najednou rychle jako by to celou dobu držela a chtělo to ven,“že autoškola je auto, které vozí děti do školy.“

„Tak ono by to podle názvu dávalo i smysl!“, pobavilo mě, jak moje dcera přemýšlí.

„Akorát jsem nechápala, proč auta, co vozí do školy děti jsou tak malá. Do školy chodí hodně dětí, tak proč nemají větší auta, že jo?“

„Teď už víš, že Autoškola jsou auta, kde se učí lidi řídit auta?“

„Jo, teď už to vím!“

Ve FarmParku jsme potkali u houpacích sítí, které jsou po parku rozsety k odpočinku, mladou rodinku s dvojčaty. Roztomilou holčičkou s chlapečkem, mohlo jim být něco kolem roka. Maminka byla upjatá brunetka držící se úzkostně kočárku a tatínek byl vysoký sympaťák, co pobíhal za dětmi. Maminka od kočárku sekýrovala jak děti, tak tatínka. Dvojčatům se očividně Farmpark líbil a brali to jako možnost k objevování. Volili strategii rozprchnout se do různých směrů a tatínek měl co dělat, aby je udržel v dohledu i směru kam chtěli jít.

Maminka dávala od kočárku rozkazy, jako „Drž je na trávníku, ať je někdo na cestě někdo nesrazí!“, kde na chodníku nikdo nebyl, nebo „Nesahej na to!“, když se obě dvojčata na mě přišla podívat, jak ležím v síti a relaxuju a zkoušela mě houpat. Na tatínkovi bylo už vidět, že už pomalu začíná být mrzutý a když si ke mě přišel pro zubící se dvojčata, tak jsme si vyměnili soustrastné pohledy. Snažil jsem se mu v pohledu vyjádřit, co největší podporu, jakou jsem dovedl.

Holčička se rozprchla k mamince a chlapeček se rozběhl k ohrádce, kde byly lamy a ovce. Jal se zkoušet ohradník, který je všude u všech výběhů se zvířaty po celém FarmParku. Všude je napsána výstraha, že ohradníky mohou být pod proudem. Naštěstí v době návštěv nejsou spuštěné. Sám jsem to pro jistotu kvůli holčičkám vyzkoušel, abych měl jistotu.

Chlapeček si šáhnul na drát a samozřejmě se nic nestalo. Maminka od kočárku vyjekla:“Dej pozor, vždyť je to pod proudem!“

„Není to pod proudem, neboj!“, ujistil jí lakonicky tatínek,“Vyzkoušel jsem to!“

„Je to pod proudem!“, houkla okamžitě hlasem proti, kterému není obrany.

Všichni jsme se dívali na malého špunta, jak cloumá drátem a směje se, ale nevypadalo to, že to je následkem elektrického proudu.

„Uklidni se! Tohle není Jurský park!“, uzemnil tatínek maminku, odtrhl synátora od drátu, vzal ho do náruče a šel nahánět jeho sestřičku, která ignorovala maminku a brala mety k dalšímu výběhu.

Cestou domu z Aquaparku jsem se s Klárkou a Lilinkou stavěli v McDonaldu na večeři. Holky si poskládali „ŠťastnéJídlo“ u dotykového kiosku sami podle svých preferencí. Klárka si místo hranolek dala zahradní salát. Když nám jídlo přinesli, začal rituál s vyndáváním a přerovnávání jídla. Klárka si zamíchala salát s designem a hned se na něj vrhla. Začala chroupat ledový salát. A po to všem obžerství, které jsme zažili v hotelu, opékání buřtů ve FarmParku, klasickém Smažáku s hranolky v Aquparku, tuny zmrzliny, tak slastně zavřela oči a pronesla do tichého křoupání salátu: „Konečně pořádné jídlo!“