Blog

Vždy dva jsou!

To že si holčičky vybírají svoje partnery podle svých otců je všeobecně známá věc.  Ten čas, kdy mi budou vodit domů kluků je sice daleko a zároveň si uvědomuji, že se nezadržitelně blíží. Pozoruji, že kluci se jim samozřejmě líbí a ještě víc pozoruji že ony se líbí jim. Začalo to už od školky a ve škole to samozřejmě bude pokračovat a až půjdou na střední, tak mi domů začnou vodit ty mé předobrazy, kterým mi budou nastavovat zrcadlo ať už to bude natruc nebo to bude někdo mě podobný, i když asi nebudu chápat, co na něm vidí. A tak se snažím, abych byl dobrým vzorem pro jejich budoucí výběr a moc jim ten budoucí výběr partnerů nepokazil. 

Když byly holčičky malinké a chodily ještě do školky, tak jsem pro ně byl bůh a byl jsem kdokoliv s magickou silou. Jeli jsme kolem mé bývalé střední školy, vezl jsem holčičky do školky. Škola je na vyvýšeném místě a je postaveném v novoromantickém slohu a má věžičky, takž vypadá tak trochu jako zámek. Když jsem tam chodil, tak jsme si říkali takovou básničku: “My jsem lidi ze zámku, pojídáme smetánku.”

“Co to je za zámek?”, ozvala se zezadu Lilinka, která koukala z okna. 

“To je střední škola, Obchodní akademie.”, upřesnil jsem a vlastně mi nedochí, proč si nevšimly toho baráku dříve. Jezdíme kolem něj každý den. 

“Ta je hezká!”, rozplývala se Klárka. 

“Ta jsem chodil na školu!”, nezapomněl jsem se pochlubit a zazubil se na holky do zpětného zrcátka. 

“Jéé”, ozvalo se zezadu bouřlivé nadšení, „tak to jsi pvinc!”

A to je něco svým dcerám nebudete vyvracet. 

Když už začala Klárka chodit do školy a Lilinka ve školce pomalu končila, tak se samozřejmě vnímaní promění a princ a super hrdina se proměníte na Tátu poloboha. Pořád toho spoustu dokážete, ale už nemáte tu auru boha. Už jste jen polobůh. Dcery vás z božského Olympu vyhnaly a z Dia vás sesadili na Herákla. 

Lilinka přinesla zrcátko.

“Tatí, podívej se!”, namířila ho na mě.

“Mám se bát? Uvidím tam nějakého bubáka?”

“Podívej se!”,

“Tak tam uvidím něco hezkého? Bude tam krásný princ?”

“Jen sebe!”, odpověděla lakonicky a pokrčila ramínky. A dál jsme pokračovali ve hře na kosmetický salon nebo podobnou holčičí věc. Mám dojem, že to odnesli nehty nebo moje tvář. 

Už jste jen polobůh. Dcery vás z božského Olympu vyhnaly a z Dia vás sesadili na Herákla. 

Nyní moje holčičky chodí do školy a už nejsem ani bůh, ani polobůh. Jsem táta. Táta, co všechno dle nich zvládne, unese, zařídí. Občas chodí pozdě. Táta silák. Táta, co je miluje. Táta, co má místo bříška polštářek, na který si mohou lehnou. Táta s kterým mohou dělat blbiny a já doufám, že táta o kterého se mohou opřít a schoulit se u něj, když je něco bolí nebo trápí. Táta, co dělá chyby.  Snaží se je napravovat a poučit se z nich. Miluje je!

To že se Jája bojí pavouků, tak o tom už jsem psal.  Má z nich panickou hrůzu. Je jedno, jestli je to pavouk nebo pavouček. Hysterák je to vždycky stejnej. Nedávnou nás zase přišel navštívit takový malý pavouček. Klárka samozřejmě předvedla hysterák. A já jsem mohl být zase hrdinu. Vzal jsem pavoučka do papírové peřinky a vyhodil ven. 

O tom, že Klárka platonicky miluje pavoučího Toma Hollanda, tak o tomu už jsem psal taky. Jen mě zajímal paradox, že pavouků se bojí, ale Spider – Man je vlastně taky pavouk/pavoučí muž a toho miluje. Na tuto otázku jsem dostala jednoznačnou odpověď. 

“Spider man, tedy Tom to je roztomilý pavouček!”, řekla to tak něžně a obejmula si při tom kolínka, jako by objímala samotného Toma. 

“Tak až si jednou přivedeš nějakého kluka, tak doufám, že to bude stejný sympaťák jako Tom!”

Zvedla se, přihopkala ke mě a vzpurně mávla rukou: “Nikdo!”

“Nikdo není jako Tom! Jsou jenom dva chlapy, kteří za to stojí!”, udělala dramatickou pauzu. 

“Tom a ty.”

Dostal jsem tu nejkrásnější poklonu jakou jsem mohl od své dcery dostat. Nevím, jestli to viděla, ale byl jsem dojatý. A Tom Holland je přesně můj dokonalý protiklad. Přiznám se, že jeho Spidermana taky platonicky miluju a chápu, proč ho miluje moje dcera. 

Leave a Reply