Valentýnská bomba

Ráno před prací občas zajdu do blízké pekárny pro snídani, když nestíhám posnídat doma. V pekárně prodávají dvě dámy. Blondýna a bruneta. Je jim tak ke 40cítce, jedna se vždy ptá zákazníků, co si dají a druhá je za kasou a inkasuje. Jako prodejní duo jsou velmi sehrané. Zvládnou prodávat a zároveň prohodit pár slov se zákazníky i mezi sebou, takže i když je tam stále plno, tak se člověk nenudí. Je tam takový veselý ranní frmol, který Vás zaručeně po ránu probudí a dodá pozitivní energii.
Každé ráno si objednávám to samé a tak máme s dámami ranní rituál, který je vždy prakticky stejný. Vždy si dávám tmavý rohlík, jeden se šunkou a druhý s herkulem. U rozverných prodavaček si však člověk objednává trošku jinak:
„Dobrý den, co si dáte?!“
„Jeden tmavý rohlík s čunkou a druhý s Heráklem“
„Můžu Vám to dát do jednoho pytlíku!?“
„Můžete, ať se necítí sami!“
„Máte to přesně, tak to mám ráda!“, říká hned dáma u pokladny.
„Hezký den!“
„Hezký den!“, přeji, vracím úsměv a odcházím.
Pán, co tam chodí v podobný čas jako já a potkáváme se tam pravidelně má taky rituál a vždy to proběhne skoro stejně, akorát ten si dává „studentku za dvanáct“. Samozřejmě myšleno studentskou housku za dvanáct korun, ale vždy tím pobaví spoustu nově příchozích.
Toho dne jsem přišel do pekárny a přede mnou ve frontě stál pán v montérkách, lehce prošedivělí, asi ve věku obou prodavaček a obě dámy mezi prodejem koblížků, dortíků, obložených housek a chlebíčků stíhali s pánem švitořit a prohodit pár košilatých vtípků. I já jsem musel uznat, že je to fešák chlap. Pán se samozřejmě pýřil a nezapomněl chlapsky poznamenat, že on zvládá všechno, všechno umí, vše zná. Prostě značka ideál. Pán přišel na řadu a když se ho jedna z dam za pultem zeptala, co by si přál, nezapomněla si laškovně olíznout ústa.
„Já úplně zapomněl pro, co jsem přišel?“,
Koukal bezradně po výlohách plné dobrot a prodavačky se do něj samozřejmě jízlivě pustili:
„Stoupněte si tady bokem a já zatím obsloužím pána!“
Byl jsem tedy na řadě, proběhl náš rituál „s čunkou a heráklem a pytlíkem“. Sbíral jsem drobné, koukám na pána a z toho namachrovaného barda se stal najednou malý kluk, který stojí u katedry a nemůže si vzpomenout na vyjmenovaná slova po „B“. A paní za pokladnou si ještě s úsměvem popíchla: „Neříkal jste, že zvládáte všechno? Ale, co jste měl koupit, už nevíte?“
Bylo mi pána líto a když jsem si balil pečivo do batohu, tak jsem se ho zastal:
„Když on se Vás pán lekl, když přišel na řadu! Vy jste tady na něj dvě a v přesile!“
„A že jste se nelekl VY?“, kontrolovala hned s úsměvem paní pokladní.
To už jsem byl u dveří a tak jsem od dveří jenom pronesl:
„Já už jsem zvyklý! Já mám doma většinou pět ženských!“
A než jsem zavřel dveře, tak má slova zapůsobili v krámu jako BOMBA! Obě dámy hlasitě souhlasně povzdechly, celý krám propukl v smích a myslím, že jsem zaslechl i něco jako soustrastné „chudák“. I když nevím, jestli to bylo mě, nebo tomu pánovi.

Hezkého Valentýna všem „chudákům“,co jsou také obklopeni tolika ženami.