Tatův Svět - V hajzlu

Několik dnů zpět jsem si uvědomil, že jsem „v hajzlu„, ale nečekal jsem, že to pocítím na vlastní kůži, tak rychle. Dnes moje řádky nebudou úplně věnovány mým dětem, ale předpokládám, že normální lidi, kteří nemají děti a žijí normální životy bez dětí, takové situace neřeší. Matky tento stav nazývají „vykojená“ a léčí ho tu sklenkou nebo flaškou vína. Prý je to relax! U otců nevím, jak tento stav nazvat a ani nevím, čím ho léčit, protože víno nepiju. Neřkuli alkohol nepiju skoro vůbec.

Začal pracovní týden a já jsem se připravoval do práce. Než vstaly holčičky, tak jsem v klidu posnídal a připravil jim kakao. Dal jsem si klíče od bytu a od auta do přední kapsy kalhot a peněženku do zadní kapsy. Holčičky vstaly, pustil jsem jim pohádku a dal kakao. Už jsem chtěl odejít a zaškrundalo mi v břiše a tak jsem si musel odskočit rychle na velkou stranu. Spláchnul jsem a vidím, že záchod je ucpaný a špatně odtéká.

„Kruci, zrovna, když mám odejít!“, pomyslel jsem si a spekulovat čím by to mohlo být. Vzpomněl jsem si, že včera večer byla Lilinka na záchodě a že jsem jí utíral zadeček vlhčenýma ubrouskama a až potom jsem si všimnul, že to nejsou ty, co jsou vhodné do záchoda. Příčinu jsem měl, tak jsem se vrhnul na tu „kakastrofu“ a jak jí odstranit. Zvon doma nemám. Zkusil jsem tedy nejdřív horkou vodu. Leťel jsem do kuchyně, napustil konvici a pustil. Zkontroloval jsem čas, kdy musím jít do práce. Čas byl ok, měl jsem ještě 30 minut fóra. Konvice cinkla, holky koukaly jak jsem proletěl s kouřící konvicí do koupelny, usrkávaly kakao a dál koukaly na pohádku. Nalil jsem horkou vodu do záchodu a spláchnul. Nic!

Boj se s ucpaným záchodem mohl začít, ale věděl jsem, že budu muset na ucpané vlhčené ubrousky použít těžší kalibr. Prohledal jsem skříňku, kam dávám veškerou koupelnovou chemii. Našel jsem jen sodu a kyselinu citronovou na čistění vodního kamene. „To musí stačit!“, řekl jsem si. Pro jistotu jsem ještě spláchnul a šel zase vařit vodu. Vysypal jsem do hajzlíku 1 kg sody a zalil. Nechal chvilku působit a spláchnul. Záchodová mísa se i přes splašky, co se tam točily, zářila čistotou, ale stále záchod nechtěl pořádně protékat.

Šel jsem tedy znovu vařit vodu. To už se holky zeptaly, co se děje. „Nic!“, zavrčel jsem. Znáte to, přeci neprohrajete boj s hajzlem. A ruce se mi do záchodové mísy strkat nechtěly. Přeci jenom jsem tam před chvílí… Konvice cinkla! Vysypal jsem do záchodu kyselinu a zalil horkou vodou. Ze záchodu se vyvalila pěna. Chemická reakce funguje, to by mohlo fungovat, radoval jsem se! Spláchnul jsem a nic. Kouknul jsem na hodinky, už byl čas jít do práce. Přijel děda, aby pohlídal děti. Informoval jsem ho, že je ucpaný záchod, ať holčičky čůrají do vany a že až přijdu z práce, tak se na to podívám.

Zkontroloval jsem přední kapsy. Klíče od bytu – mám! Klíče od auta – mám! Zkontroloval jsem zadní kapsu… Kde mám peněženku?! Kouknul jsem na hodinky. Už jsem měl být 5 minut na cestě do práce. Začal jsem tedy hledat peněženku a čím déle jsem hledal a nenacházel, tak tím více mi na mysl přicházela taková divná a neuvěřitelná myšlenka. Modří už určitě vědí.

„A hledal jsi opravdu všude?“, zeptal se děda a zažertoval,“Nespadla ti do záchoda?“

„To není možné, to bych slyšel!“, odpověděl jsem mu trochu nejistě.

Hledal jsem ještě pět minut a pak mi to nedalo. Vyhrnul jsem rukávy a ponořil ruku do útrob záchodu. Konečky prstů jsem nahmatal kožený konec něčeho, co by se dalo identifikovat jako moje peněženka. Už jsem musel do práce, takže jsem dál nehledal. Jel jsem do práce s obavou, aby peněženka nakonec neprošla a neskončila na místní čističce odpadních vod. Děda ve volné chvíli odmontoval záchod a vysvobodil mou peněženku. Když mi to zavolal do práce, tak se mi docela ulevilo. Jak jsem spěchal ráno na záchod, tak mi musela vypadnout ze zadní kapsy. Nikdy bych nevěřil, že je fyzicky možné, aby se tohle mohlo stát.