Blog

Trapas

Včera jsme byly s mou starší dcerou na závodech v Praze. Zvládl jsem to! Napsal jsem závod a ne zápas. Celý týden jsem byl upozorňován, že se závodí a ne zápasí. I když jsem nikdy nesportoval, nikdy jsem nehrál kolektivní chlapské sporty, tak je ve mě jako v chlapovi to zápasení a soutěžení zakořeněno. Ta chlapská rivalita a soupeření. A tak i když jsem jeli na Prague Cheer Cup a celý týden se na to moje starší dcera připravovala a bylo to téma číslo jedna, tak jsem pořád vyslovoval zápas místo závod. Už jsem jí musel líst krkem a několikrát se nervózně už ozvalo: „Tatino, závod!!“

Holky dělají Cheer už 6 let, každá od 3 let a konečně to začínám chápat, proč to dělají samé holky a proč je tam tak málo kluků i když je to docela silový sport. Vyrazili jsme ráno v 7 hodin a než jsem se dočkali všech výsledků, tak jsme tam strávili osm hodin. Shlédnul jsem 150 týmů, vypil 4 litry vody, 6 kafí, nachodil skoro 8 km po hale. Když jsem viděl asi 120cátou sestavu na skoro stejnou hudbu se stejnými triky a provedením, kde synchronně provádělo cviky asi 30 holčiček, tak jsem myslel, že si dobrovolně protočím hlavu dozadu. Přitočil jsem se k mamince nejlepší kamarádky Klárky: „Umíš si představit, že tam teď 30 kluků a dělají tuhle sestavu?“

„By se povraždili!“, zasmála se té myšlence a potvrdila mi mou domněnku.

Holčičky a ženy jsou stvořené pro spolupráci a proto mohou dělat tyto druhy kolektivních sportů, kde je potřeba táhnout za jeden provaz. Samozřejmě všechny by chtěli být TOP a chtěli by být vyhazovány do vzduchu, ale chápou ducha týmové spolupráce lépe než kluci a že každý má v týmu svou funkci.

Naopak kluci, kteří to pochopí a rozhodnou se dělat Cheer to mají určitě v životě lehčí. Holky mají v týmu jednoho kluka a starají se o něj jako by to byl paša.

Večer před tím, než jsme jeli na ZÁPAS jsem připravoval Klárce svačinu. Přišla ke mě do kuchyně a opřela se o linku. Uždibovala mi jídlo, co jsem měl na lince. Hned se mi vybavilo, jak byla malinká. Vstávala mezi 4 a 6 ranní, byly jí 2 a 3 roky. Seděla na lince v bačkorkách klinkala nožičkama o linku a já ji připravoval ráno oblíbené kakao. A ona mi roztomile rozprávěla, nebo se na všechno ptala „A proč?“.

„Tati, chceš něco povědět?“, začala mezi sousty.

„No, jasně povídej!“

„My jsem ve čtvrtek měli tělocvik, víš?“

„No, vím, máš to v rozvrhu.“, mám pocit, že mě občas zkouší, zda vím a orientuju se v jejím životě.

„Tak já jsem si zapomněla tělocvik v šatně, jo?“

„Hmm“, pokýval jsem a nechal jsem to být. Napadlo mě spousty rodičovských otázek typu „jak si mohla?“ a „jak je to možné?“. V takovou chvíli si vzpomenu, že jsem v jejím věku nebyl jiný. A to mě vlastně uklidní.

„Nechtěla jsem, aby paní učitelka zjistila, že ten tělocvik nemám. Protože bych dostala vynadáno a musela by se mnou s tělocvičny zpátky do šatny. Nebo bych musela cvičit v kalhotkách „

„Chápu!“, a fakt jsem to myslel upřímně. I když mi do hlasu neunikla troška ironie a Klárka to musela slyšet.

„Naštěstí, tati, naštěstí!“, dramatizovala celý příběh moje malá cheerka,“Každá z mých nejlepších kamarádek měla kus náhradního oblečení. Jedna spodek a druhá svršek.“

„Tak to dobře dopadlo, ne?“

„No to, ale nebyl konec!“, chystala se k dramatického oblouku a zakončení příběhu a dál mi uždibovala borůvky, co jsem měl pro ní k svačině.

„Vypadal jsem strašně, vůbec se to k sobě nehodilo! Tričko bylo krátké, koukal mi pupík. V duchu jsem se modlila, aby mě paní učitelka nevyvolala na rozcvičku. A co myslíš?“

„Vyvolala těm!“, dokončil jsem za ní.

„Jo! Děs! Bylo mi tak trapně!“

Klárce jsem to taky hned řekl, ona viděla v tomto příběhu jen trapas a že musela dělat rozcvičku v oblečení, které si nevybrala. Já v příběhu viděl jiné věci. Moje holčička se nebojí požádat o pomoc. A má přátelé ochotné jí pomoci. Udělalo mi to radost. I to, že si moje holčičku se mnou povídá.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.