Ticho, teď mluví…

Večer jsem si v posteli s holčičkami povídali. Holčičky se mi snažili něco sdělit a překřikovali se a já jsem je snažil mírnit a upozorňoval na to, že je potřeba jít spát. Podívaly se na sebe, přiklonily se k sobě, překřížili nohy a zamávaly prstíky: “ Nejdeme spát! Ticho, teď mluví ženy!“

Jsem ten typ rodiče, co nechává děti spát u sebe v posteli. Znám samozřejmě i druhý názor, že dítě by nemělo spát s rodiči a mělo by spát ve své postýlce. Chápu, že osobní prostor je důležitý. Ale spočítal jsem si , že čas po, který moje děti budou vyžadovat mou přítomnost je velmi krátký. Nechci o tento krátký čas přijít . A tak od malička se mnou spí v posteli. Věřím, že vzájemná přítomnost, pomazlení a pocit bezpečí buduje lepší vztah s mými dětmi.

Pokud se večer probudily ve svých postýlkách, tak automaticky chodily a chodí do ložnice se přitulit. Automaticky i ve spánku vycítím jejich přítomnost a zvedám peřinu, odšoupnu se a uvolním místo. Zavrtají se ke mě a spíme dál. Bohužel s tím, jak rostou, rostou i jejich plyšáci, které si do postele s sebou nosí . Rostou i ony samy. Už to nejsou malá miminka, která se vešly na kousek postele. Budu muset koupit větší postel do ložnic.Samozřejmě není problém cestovat po posteli a ráno se probudit s nohou nebo rukou v puse nebo v nose jedné z holčiček.

Teď si navykly usínat v ložnici se mnou rovnou. Nevadí mi to a mám rád ty chvíle, když je uspávám ve velké posteli. Usínáme a vyprávíme si. Když se jich přes den zeptám, když přijdou ze školy a školky, jaký měly den, tak dostanu strohou odpověď. Večer před usínáním mě zasypou všemi příhodami a příběhy, nebo věcmi a trápeními, co se jim honí v hlavinkách ten den. V tu chvíli se dozvím, že ve školce byla výborná bábovka, že ve škole se nám žádní kluci nelíbí, čím by chtěli být až budou veliké, co by chtěli k narozeninám a k Ježíšku.

Taky v této době dostávám otázky závažného až světového významu, jako Kde se vzal Covid? nebo Proč někteří rodiče nechávají děti v Klokánku? a Jak správně recyklovat odpad?, Zachránil bys opuštěné zvířátko?.

Nebo musím vyprávět příběhy o tom, jak se narodili, kdy začali poprvé chodit, o prababičce, která mezi námi už není. Znají to nazpaměť a pořád to chtějí slyšet dokola a pořád mi přitom kladou stejné otázky. Já jim to vyprávím rád.

“ Nejdeme spát! Ticho, teď mluví ženy!“, v ten moment jsem si uvědomil, že moje holčičky dospívají. Už nepotřebují číst pohádky, už nepotřebují zpívat ukolébavky, ale stále potřebují svého tátu a hlavně si se mnou chtějí povídat. Musím se naučit jim naslouchat, když mluví.