Tatův Svět - Těžký život

Holky si čistí zuby s chytrým kartáčkem od Philipsu. Je k tomu chytrá aplikace, kde si děti čistí zuby se skřítkem Sparklym, který děti učí jak si správně čistit zoubky. Holky mohou Sparklyho mazlit, škádlit, krmit, oblékat. Dávají mu různé vtipné oblečky a vybírají si pastu při čištění od bonbonkové přes okurkovou až ponožkovou.

Lilinka si šla čistit zoubky jako první a z koupelny se spustil řev, protože nemohla vybrat Sparklymu pastu. Klárka za mnou hned přišla: “ Tatí, víš, proč tam Lilča jako řvala?!“

Nečekala na mou odpověď a dychtivě se začala hájit. Že to vybrat nešlo a že to takhle musela spustit a že Lilinka je malá hysterka. Celé tomu dala samozřejmě ještě dramatický výraz a máchala u toho rukama, aby podtrhla závažnost situace.

Nechalo mě to chladným: „Máte těžký život, co?“

Klárku moje filosofická otázka nezaskočila! Zpříma se na mě podívala, podložila si ruce pod bradu a opřela je o stůl: „To jo, to máme! Těžký DĚTSKÝ život!“

Jak mám já těžký život, když s nimi jdu třeba vybírat bačkůrky do školy, tak na to se mě nikdo neptá. Minulý rok jsme vybírali obuv do školských zařízení skoro 4 hodiny a obešli jsme dva obchoďáky. Prošli jsme asi deset krámů. Snažil jsem se stále udržet dobrou náladu, i přes veškeré námitky svých dítek. Tyhle bačkory nemají správnou velikost. Ty se špatně zapínají. Nemají bílou podrážku. Ty mají podpatek. Což jsou relevantní námitky. Přes tyhle bačkory se mi nelíbí. Tyhle se mi líbí, ale mají špatnou barvu kytiček. Tyhle už má jiná holčička ze školky. Což jsou důvody, kterým jako chlap nerozumím. Když já jsem chodil do školy, tak byl jeden typ bačkor a jako cvičky se nosily jarmilky. A bylo!

Po 4 hodinovém maratonu už nám zbývaly jen cvičky do školy pro Klárku a poslední krám, kde se daly koupit. Zavelel jsem, že si tam musí Klárka vybrat. Naštěstí obchod se sportovním oblečením a vybavením má dost široký výběr. I tak jsem vyzkoušeli asi 5 párů bot. Do užšího výběru se dostali dvoje.

Malá parádnice si zkoušela jedny a druhé na střídačku a kroutila se před zrcadlem a mě už pomalinku docházela trpělivost: „Tak už si vyber!“

„Nemůžu!“, zaznělo.

„Jak nemůžu?“, zeptal jsem se nechápavě.

„Já jsem po mamince a ta si taky nemůže nikdy vybrat!“

Má pravdu Matka mých dětí touto nemocí trpí. Rozhodl jsem se tedy dceru z toho vyléčit.

„Oboje boty jsou bílé! Tak udělej Enten-týky a jdeme!“

Rozpočítala, hodila do košíku a mohli jsem jít zaplatit.

Když už jsem byly na nákupech, rozhodl jsem se ještě jít ještě koupit dětem kartáčky na zuby. K mé psychické pohodě se drogerie rozhodla, že změní pořadí regálů. To nenávidím! Holky moc dobře vědí, že jakmile vejdu do drogerie, tak jsem ztracen jako prd v lese. A když už se naučím, kde jsou kartáčky a zubní pasty, tak mi regál dají někam jinam. Dal jsem samozřejmě svou nelibost najevo. Zachránila mě Lilinka:

„Tati, neboj! Já tě tady provedu! Já se tady vyznám!“,vzala košík,“ Nejsem žádná hysterka!“