Těžké ráno

To ráno jsem to měl těžké. Když jsem vstal, tak jsem to ještě nevěděl. Holčičky vstávaly a nic neukazovalo na to, že by nemělo být nic jako normálně. Udělal jsem si snídani, holčičkám kakao. Holčičky se oblékly a koukali jsme na ranní pohádky na Déčku. Děvčata se učesaly, udělal jsem culíček Lilince, zasponkoval a Klárka ho chtěla taky. A tady začal můj těžký den. Ale stále jsem to ještě nevěděl.

Udělal jsem culík a dal jsem si na něm záležet, fakt se mi povedl. V duchu jsem se pochválil. Držel a dokonce Klárka měla nahoře na hlavě pěšinku křížem krážem, takže to hezky vypadalo. Klárka si odsedla a nafoukla pusu a zamračila se. Všimly jste si někdy, jak moc se podobají v těchto chvílích holčičky svým maminkám? A to už jsem věděl, že to ráno budu mít těžké!

„Já jsem nechtěla takový culík!“ řekla naštvaně.

„A jaký si chtěla, miláčku?“

„Mně se tenhle nelíbí!“ začala už plačtivě

LA jaký by se Ti líbil? ptal jsem se dál citlivě.

„Já jsem chtěla vysokej culík!“

„Ale to jsi mi, miláčku, neřekla.“

LJá chci vysokej culík!“ dál se chmuřila.

Kromě toho tenhle culík se mi moc povedl a víš, že mně moc culíčky nejdou.“ zkusil jsem to zachránit a naklonit si ji na svoji stranu.

„Já bych chtěla, ale vysokej culík“ prohlubovala mé těžké ráno Klárka a už začali slzy.

„Miláčku, ale já ho neumím…“

Když něco neumím, tak se to snažím kvůli svým dětem naučit, nebo se to naučit s nimi. Je to většinou zábava. Taky to funguje jako metoda k momentálnímu utišení dítěte. Akorát je to náročné na to, že co táta slíbí, musí to taky dodržet.

„Ale budu se snažit do příštího týdne vysoký culík naučit, ano?“

„Jak? Vždyť nemáš vlasy!“ poznamenala chytře. A vrhla na mě uslzený pohled typu: „Chceš se učit vysoký culík a nemáš vlasy?!“

„Nechám si je narůst!“ zavtipkoval jsem. Tím jsem si to ráno udělal ještě těžší. Nikdy nevtipkujte v přítomnosti slečny, která chce vysoký culík.

„Tak to příští týden ten culík umět nebudeš, taky rychle ti vlasy nenarostou…“ rozbrečela se mi znovu Klárka. Vysvětlil jsem jí, že to je vtip a že se ten culík naučím někde na internetu a na YouTube. Uklidnila se a vydali jsme se do školky a školy a já jsem myslel, že moje těžké ráno tím skončilo. Neskončilo.

Zaparkovali jsme před školkou a vydali se do třídy. Z kuchyně zavoněla nějaká dobrota. Nasály jsme tu vůni a člověku se hned začal zbíhat sliny. V Klárce to asi probudilo touhu se do školky vrátit.

„Tatínku, já nechci do školy, já chci do školky.“ začala diskuzi, kterou jsme už vedli tisíckrát. Ví, že do školy musí, jinak by šla pracovat k dělníkům, ale stejně to zkouší.

„Klárko, do školy musíš! Já taky musím do práce, Lilinka musí do školky. Ale jestli chceš, můžeš jít za mě do práce a já za Vás půjdu do školy a do školky. Já to zvládnu.“

A v takovou chvíli je Vaše ráno nejtěžší, protože vaše dítě proti Vám použije Vaše zbraně a ještě s úsměvem!

„Tatínku, já mám nápad! Ty půjdeš do práce a do školy a já s Lilinkou půjdeme do školky.“

„Ne, proč bych to dělal?!“

„Protože ty to zvládneš!“ kouzelně se na mě usmála.

Některá rána jsou prostě těžká… a já se ještě musel do příštího týdne naučit vysoký culík a jít do práce a do školy!!! A já bych vlastně taky nejradši šel do školky a dal si tu dobrotu, co tam tak krásně voněla.