Teorie jednoho velmi třeskutého songu

Když vozím ráno holčičky do školky, tak si pouštímě pisníčky. Máme uctihodný „playlist“ písniček, který postupně rozšiřujeme podle toho, co holčičky od dětství poslouchájí. Slouží nám jak na cesty krátké cesty, tak na dlouhé cesty. Sedneme do auta a holčičky už hlásí: „Táto, pustíš nám písníčky?!“. Klasické rádio ani moc nepouštím.

A tak ráno cestou do školky hrajeme Holky z naší školky, Pátá, Despacito, Žížala Julie, Chytila jsme na pasece Motýlka a spoustu dalších. Toto ráno mě ale holky překvapili požadavkem, abych jim pustil nový song. Velmi zvláštní písničku! Usadil jsem se za volant a zezadu se ozvala Lilinka: „Tatí, pustíš nám: Zvolna kalhotky si svundej?“

Ten požadavek mě trošku zabořil do sedačky auta. Klárka hned přitakala a požadavek menší sestřičky potvrdila.

„Cože chcete pustit?“ raději jsem se zeptal, jestli jsem neslyšel špatně.

„Zvolna kalhotky si sundej!!!“ ozvalo se jednohlasně ze zadu.

Naťukal jsme tedy na mobilu do streamovací služby, co nám zajištuje hudbu „zvolna kalhotky si sundej“. Objevil se interpret Mig21 a song Kalhotky si sundej.

„Odkud to znáte?“ zajímal jsem se a snažil se zachovat klid.

„To nám pouští maminka, když s ní jedeme.“ vysvětlila mi Klárka.

Zvědavost mi nedala, zmáčknul přehrávat, zařadil jedna a jeli jsme. Později jsem se dozvěděl, že matka mých dětí trošku neuhlídala svůj playlist a děti si prostě tuhle písničku oblíbily. Text písně asi nemusí popisovat a refrén odpovídá názvu. Moje dvě roztomilé holčičky vyloženě na něj čekaly a frontman skupiny pan Macháček spustil, spustily ze zadu i ony dvě a to zplných plic:

„Zvolna kalhotky si sundej, odpusť jestli trochu naléhám.

Neznám rým na slovo sundej, touha je silnější než já.“

Obzvlášt Lili s tou svojí šišlavštinou to prožívala naplno. Nevěděl jsem, jestli jako táta se mám smát a nebo plakat. Písničku si ale natolik uživaly, radostně si potleskávaly a těšily se na další refrém, že jsem se spíš v duchu smál. Raději jsem ale před vjezdem ke školce změnil song.

Naštěstí se písnička ještě hodila. Lilinka byla nemocná a měla kašlík. Byl jsem s ní doma a udělal jsem jí dětšký průduškový čajík. Průduškový čaj není moc dobrý a i když jsem ho osladil medem, tak ho odmítala pít. Lilinka seděla u svačinky a já ji dal ten ošklivý ale léčivý čaj. Napila se. Zašklebila se a zavrtěla odmítavě hlavičkou. Donutit děti, aby si vzaly léky nebo něco, co nechtějí je to samé jako donutit Sheldona Coopera z Teorie Velkého Třesku, aby si o Vás myslel, že jste stejně inteligentní jako on. Nemyslitelné. A tu jmem si vzpoměl na tu písničku z auta. Tady musím poděkovat Mig 21 a naivnímu textu Jiřího Macháčka. Vzal jsem hrneček, usmál se na svou dcerku a zavlnil se v bocích a zazpíval:

„Zvolna čajíček si bumbej, odpusť že na tebe naléhám. Neznám rým na slovo bumbej, čaj se bumbat dáááá.“ a podal jí čaj s hrnečkem.

Lilinka se na mě uculila: „Ale tati!“

Vzala si čaj a celý ho vypila. Od té doby, když potřebuju, aby něco holky vypily, nebo udělaly, tak na to našroubuju na tenhle text a docela to funguje. Úplně stejně, jako když v Sheldonovi v seriálu zpívají „Hebké Kotě“, když je nemocný.