Tatův Svět - Tati, už tě nepotřebuju!

Poslední dobou pozoruji, že z mých malých holčiček, které mi seděli na klíně nebo se se mnou mazlili, lítali po bytě hanbaté a ukazovali na mě prdelky, tak mi rostou nezávislé dívky a já se musím učit to respektovat.

Tyto nové bytosti mě požádali, abych klepal, když jdu do jejich pokoje. Stydí se přede mnou, voní se a dbají více o svůj vzhled a to jak vypadají. Začínají být nezávislé.

Začalo to už minulý rok, když ještě Lilinka chodila do školky. Vedl jsem s holkama v autě debatu, co by chtěly dělat o prázdninách. Především s Klárkou, která byla už školačka a měla 2 měsíce prázdnin. Minulý rok strávila především na příměstských táborech, tak můj dotaz směřoval k tomu zda by nechtěla jet třeba někam na tábor, kde by strávila delší dobu.

„A nemohla bych být doma?“, zeptala se trošku otráveně.

„Sama? Kdo by tě hlídali? Já musím chodit do práce a maminka taky. A co by jsi dělala celé dny sama doma?“

“ Učila se!“, vystřelila hned odpověď a zazubila se na mě do zpětného zrcátka.

Nastala minuta trapno-vážného ticha a pak jsem se oba té utopické myšlence zasmáli.

Pokračoval jsem tedy dál a vylíčil jí všechny možné tábory a na co jsou zaměřené a co se tam dá dělat. Možnosti jsou dneska neomezené. Ne jako když jsem byl já malý, kdy se jezdilo na tábor maximálně pod stan nebo do chatiček a byla to taková lepší škola v přírodě, protože se tam neučilo. Dneska jsou tábory tematické a rodič i dítě si může vybrat. Ale taky to musí zaplatit. Vrchol tematičnosti mi přijde Minecraft tábor, kde si můžete v reálném světe vybudovat svůj kostkový svět, který zná vaše dítě s oblíbené počítačové hry.

„Já chci taky na tábor!“, začala Lilinka, když to slyšela.

„NO, když s tím bude Klárka souhlasit a vezme tě s sebou, tak proč ne.“

„Klidně, ráda!“, pronesla lakonicky Klárka.

„Budeš dva víkendy beze mě a bez maminky. To ti nebude vadit, Lilinko?“

„Ne!“, odpověděla ihned a odhodlaně.

„Nebude se ti stýskat!“

„Ne, já tě už nepotřebuju!“, zněla neoblomně pětiletka.

A to nebylo všechno, další rána přišla asi měsíc poté. S holčičkami od té doby, co umí mluvit, hrajeme mazlící hru. Mazlící, protože jí hrajeme, když se mazlíme, nebo se mazlíme se slovy.

Já se zeptám: “ Co si moje?“

A ony odpoví: Miláček, Holčička, Jovíjó, Štěstí, Všechno, nebo co si právě vymyslí. Občas přijdou a sami řeknou: „Tati, co jsem Tvoje?“

A já odpovídám…

Ležel jsem na gauči, Lilinka si hrála s panenkou.

„Lili, co jsi moje?“

„Nic!“, odpověděla ledabyle.

„Lili, co jsi moje?, trval jsem na otázce. Byl jsem trošku odpovědí zaskočeni a nechtěl jsem se nechat odbýt. To se nikdy nenastalo, že by odpověď byla taková uštěpačná.

„NIC!“, zdůraznila svou odpověď.

„Jaktože nic?“, zeptal jsem se udiveně.

„Protože…!“

„Jak protože? , zajímalo mě, „Ty už nejsi můj miláček?“

„Ne! Já jsem totiž drsná, táto, víš?“

Nezapomněla mi věnovat jeden ze svých okouzlujících a drsných úsměvů.

Tak a je to! Moje holčičky jsou drsné, stydí se a začali používat voňavku. Chápu je to proces a muselo to přijít. Nebyl jsem, nejsem, nebudu na to připraven. Děti se musí vymezit. Musí se osamostatňovat. Chápu to. Stále, ale přijdou a ledabyle si na mě sednou, nebo lehnou a ukazují mi různé věci, nebo si se mnou povídají. Stále na mě skákají a chtějí abych je vyhazoval. I když už je to fuška. Chytnou mě sami za ruku, když někde jdeme. Stále se přijdou večer zavrtat pod peřinu, když se jim něco ošklivého zdá. Stále si nechávají ode mě vyfoukat a učesat vlásky, to je náš rituál. Stále si se mnou chtějí udělat fotku. Z každé takové chvilky mám radost a hřeje mě u srdce.