Táta for prezident

Už dlouhou dobu, když jedu z práce nebo do práce, tak už neposlouchá klasické rádio, ale pouštím si podcasty. Poměrně nedávnou jsem objevil podcast dvou mladých kluků „Perfektní Blbci“. Dva mladí kluci si zvou do Lucerny lidi, kteří je zajímaví a mluví s nimi z pozice mladé generace. Cestou z práce jsem si pustil jejich rozhovor s Markem Hišlerem. Doktorem, nyní senátorem, který v roce 2018 kandidoval na prezidenta.

Velmi mě zaujala první část rozhovoru, kdy Hišler vypráví o tom, co ho vedlo ke kandidatuře na prezidenta. Vnitřní nespokojenost s věcmi veřejnými , nynějším prezidentem , vírá v přímou demokracie, kdy od myšlenky v hospodě s kamarády přešel až po sbírání podpisů na náměstí bez jakýchkoliv sponzorů a mediální masírky. Nakonec došel až k celostátní kampani a ucházení se o post prezidenta republiky. Tenhle naivní a lidský přístup, že když se mi něco nelíbí, tak musím začít u sebe a měl bych zvednou a jít s tím něco udělat, je mi blízký.

Při to všem poslouchání inspirativních řečí jsem se trošku zasnil a představil jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se ucházel o post prezidenta já. Táta dvou dcer, bydlící v panelákovém bytě a jezdící v 13 let starém autě. Pracující v IT. V první fázi bych musel získat těch 50 tisíc podpisů. V dnešní době sociálních sítí a možnosti se sám promovat na internetu by to nemusel být takový problém. Mohl bych vyvěsit i transparent s volebním heslem z balkonu našeho paneláku. Když by lidi viděli, že se o úřad prezidenta uchází táta z paneláku s dětmi ve střídavé péči, určitě by to vedlo k malé senzaci. Tím bych i získal úderné heslo pro volbu. „Táta z paneláku prezidentem!“. To by jistě mohlo mít úspěch.

Když bych získal všechny hlasy na petici, tak kampaň už by byla hračka. Děti táhnou a já jako otec, který se rozhodl kandidovat na prezidenta, abych mohl změnit naší zemi pro své dcery, tak bych určitě oslovilo nejednoho občana naší republiky a ani jedno oko by nezůstalo suché. V kontaktní kampani s ostatními kandidáty, by na mě nemohl nikdo tahat špínu, protože jsem se politicky neangažoval. Jedině na čem by mě mohli nachytat na švestkách je, že moje jazyková výbava a tak bych musel zapracovat na své Angličtině, abych mohl reprezentovat naší zemi se vší parádou. I když fešná tlumočnice by mi nevadila.

Když už jsem se takhle při jízdě opájel sněním, tak jsem si dovolil tu volbu prezidenta vyhrát. Představil jsem si, jak jsem v chrámu sv. Víta jmenován prezidentem. Holčičky mám po boku v rozkošných purpurových kabátkách s barety, a jsou na mě hrdé, že je jejich táta prezident. Představil jsem si, jaké by to asi bylo hrát po práci s holčičkám na schovku na Hradě. Jak se proháníme na kolobrndách Zlatou uličkou. Dělali bychom si legraci z hradní stráže a dělali jim různé kanadské žertíky. Všechny svátky a volný čas by byl vyhrazen vegetování na zámku v Lánech a Dobísek by se proháněl po zámeckém parku. Do školy by holčičky vozila ochranka v nažehlených šatičkách. Ve škole by mě viděli prakticky pořád, protože bych visel v každé třídě…

Pak začali v podcastu probírat příští přímou volbu prezidenta v roce 2023 a zda Marek Hilšer bude kandidovat a mě došlo, že vlastně nemůžu být ještě prezidentem. V roce 23 mi ještě nebude 40. To je základní podmínka, občanovi musí být minimálně 40 let v době kandidatury. Můj sen se rozplynul a táta z paneláku prezidentem příštích 8 let nebude. Ale mohl bych dělat tiskového mluvčího, to může dělat dneska prakticky každý. A já myslím, že by mi to šlo a určitě bych to dělal lépe, než  ten nynější. O tom jsem přesvědčen!