Blog

Strach z dětských emocí…

Setkávám se s tím stále pořád, že moje výchova naráží. Myslel jsem si , že to jak se chovám ke svým dětem, tak je vlastně standard. To, že je beru jako lidi, jako osobnosti, že není povinností, aby mě poslouchali a že se je snažím chápat a dávat jim prostor a mantinely, tak že to je u vlastně normální.

A vlastně ne. Narážím stále a moje děti taky. Je stále těžké vlastní rodině vysvětlit, že cílem není děti vychovávat a dělat z nich malé neschopy, co se nedokážou obléct, nedokážou chápat nebo něčemu rozumět. Cílem je vést, být jim vzorem, vyjadřovat pochopení, být jim nablízku, poskytovat pocit bezpečí.

Lilinka je malá parádnice. Má přesnou představu, co si na sebe chce vzít a jak má vypadat. Jeli jsem včera do SelfieMarketu, kde se fotí v různých prostředí selfíčka a Lilinka chtěla na fotkách vypadat dobře. Řešila výběr od topu, po sukni a punčocháčky a i to jaké bude mít boty. Naopak babičkají chtěla vnutit to, jak se musí obléci. Hlavně tak aby jí bylo teplo a nebyla zima. Což vedlo k rozčilování a konflitku.

„Nech jí, ať si to vybere sama, co si chce vzít!“

„To přeci nemůže!“, dostal jsem direktivní odpověď!

„Proč by nemohla! Děti jsou schopné si rozhodovat o tom, co si vzít už od tří let.“

„To nejde!“, a bylo hotovo. Nejde to, nemůže, nesmí!

Všechno to vedlo jen k tomu, že Lilinka byla nakonec vzteklá a zoufalá.

„Lilinko, pojď sem?“, přivolal jsem jí k sobě.

„Co je?“, zněla vzdorovitá odpověď!

„Miláčku, já rozumím tomu, že jsi nešťastná!“

„Jak můžeš ty rozumět, jak se ona cítí?“, vystartovala na mě moje sestra.

„A proč bych jí nemohl rozumět?“, nechápal jsem její reakce.

„Je to holčička a ta má úplně jiné emoce než ty!“

„Základní emoce máme všichni stejné! To je jedno jestli jsi holka nebo kluk!“

„Tomu já nevěřím!“, bylo hotovo a nemělo cenu dál diskutovat.

Stejně bylo oddiskutováno, když se holčičky zajímaly o válku na Ukrajině. Od počátku se snažím jim trpělivě vysvětlovat všechny dotazy a otázky, které je zajímají. Nic jim nezastírám a hovořím o válce s nimi otevřeně.

Moje sestra dnes odcházela od oběda, kde se znovu na válku holčičky ptaly, se slovy:“Si nemyslím, že bys o tom nimi měl mluvit.“

Jedna věc chci, aby byla jasná, já se na svou sestru a maminku za jejich postoje nezlobím. Chápu, že tyhle názory jsou hluboce zakořeněné v nás. Sám mám problém najít tu správnou míru, jak holčičkám předávat zodpovědnost, nebo akceptovat jejich emoce. Já jako chlap a táta se dobrovolně přiznám, že mám problém vychytat tu správnou míru předávání zodpovědnosti dětem a nejvíc se bojím jejich emocí. Stále se učím svůj strach z emocí svých holčiček překonávat a reagovat na něj správně. A to především pochopením. Přiznám se, že ne vždy to zvládnu ukočírovat.

Minulý víkend byly holčičky u mě, protože matka mých děti měla Kovid a tak jsem si je vzal dříve, abychom je nákaze nevystavovali. Ty malé potvůrky už byly tolikrát v přímem kontaktu s nákazou a ani jednou to nechytli. Nechápu. Vždycky, když jsou vystaveny nákaze necháváme je PCR testovat po inkubační době. I tak jsem strávili krásný víkend v osobní karanténě a bylo to super.

Holky jsou zvyklé, že v Neděli, když jsou u mě, tak si mohou dát, co chtějí. Klárka je už ve výběru odvážnější, takže občas je to sushi, nebo kebab, co má ráda, ale převážně vždy zvítězí Mekáč. Lilinka si poroučí Mekáč vždy. Nemá ráda změny. Objednávka je vždy pro obě stejná. Pro Klárku Cheesburger bez cibule a okurky a zahradní salát s jogurtovou zálivkou a Lili objednává Nugetky s hranolkami. Zeptal jsem se minulou Neděli, co by si daly k večeři. Očekával jsem obvyklou objednávku, ale asi jak byly zmatené z narušení režimu, tak si řekly o studenou véču.

V osm hodin, když měly už jít spát si najednou Lili uvědomila, že je Neděle a že by měl být Mekáč. Už byly vykoupané a po vydatné večeři. Začlo dožadování Mekáče, dohadování a vysvětlování, že už je po večeři. Skončilo to slzičkami a křikem: „Já jsem nevěděla, že je Neděle!“

„Já ti rozumím“, vzal jsem si ji na klín, spolknul hořkost a vypěnění,“ Ty jsi naštvaná, že nebude Mekáč a nevěděla jsi, že je Neděle! Cítíš, že je to nespravedlivé. Já bych ti Mekáč rád koupím. Kdyby jsi ho teď snědla, tak by tě bolelo bříško.“

„Já jsem nevěděla, že je Neděle!“, trošku se uklidnila, ale věděl jsem, že opakování pochopení by nevedlo nikam dál.

„Tak jak by jsi chtěla, abych to vyřešil?“

Utřela si slzičky, přestala fňukat a jenom tiše pronesla: „Kakao!“

„Ty by jsi chtěla před spaním hrneček kakaa?“

„Jo!“

Bylo vyřešeno. Scéna a emoce byly pryč. A já jsem se cítil jako superhrdina. Vevnitř jsem sváděl ukrutný boj. Seřvat, zakázat a svolávat na jednu hromadu. Ale překonal jsem ho. V týdnu jsem měl velmi těžký den v práci, nic se mi nedařilo. A ty moje potvory mě obě přišly obejmout. Jen tak!

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.