Sněženka

Přiznám se, že dnes jsem chtěl psát o ničem jiném a krom toho, že mám nějaké příběhy v hlavě v šuplíčkách, některé již napsané ve složkách v počítači. Nejlepší je, když mě děti zásobí den předem a já to prostě musím napsat. Prostě to musím vyplivnout tzv. na papír a musí to ven. Takže toto píšu v neděli ráno a pak to hned publikuji na web.

Včera jsem vzal děti a babičku, psa na procházku u nás k jezeru, které je udělané ze zatopeného lomu. Kolem je udělaná běžecká, cyklistická a inline stezka a celé prostředí okolo prochází revitalizací.

Moc hezkých prostorů vzniká u nás v severočeském kraji po důlní činnosti. Měsíční krajina se pomalu mění na parky a vodní plochu pro volno časovou činnost a do krajiny se pomalu vrací ptáci a zvířátka. Je to fajn, když máte kam s dětmi vyrazit na kolo, koloběžku nebo se koupat a je to v přírodě.

Dorazili jsme k jezeru, holčičky si vybraly dopravní prostředek. Klárka padleboard a Lilinka kolobrndu. Parkoviště se rozpíná nad jezerem a je krásně vidět do celého okolí, hory a široko daleko.

„Jaká je nejvyšší hora?“, zeptala se najednou Lilinka.

„A jakou myslíš? snažil jsem se upřesnit odpověď, “ Na světě, v České republice, nebo tady u nás, kde bydlíme?

„No tady v Čechách!“

„Tak to je Sněžka!“

„A kde je?

„Tam!“, ukázal jsem směrem k Východu, „Tam jsou hory, kterým se říká Krkonoše, tam je Sněžka!“

Vydali jsem se krásnou novou asfaltkou podle vody. Na cestě bylo plno lidí a dětí, co jezdili na kolech, bruslích, běžících nebo se jen tak procházeli. Na cestě taky běhalo spoustu psů. Dobbíska jsem pustil na volno, ať si zvyká na přítomnost ostatních lidí a psů.

Najednou nás zastavila paní, ukázala na mě a říká: „Já vás znám!“

Aha, začínám být populární, pomyslel jsme si.

„Já vás potkávám s vaším pejskem!“

Tak ne, populární je můj pes! Ten den se nám to stalo vlastně podruhé. Ráno jsem byly s Dobbískem na procházce v parku a když jsem šel domů s dětmi a s mou ségrou Bramborou, tak na nás vybafla se synem, kde jsme toho krásného psa koupili. Jdete v klidu se psem a najednou se ta paní z ničeho nic otočila na mou sestru: „Můžu se vás zeptat?“

Bylo to tak nečekané, že se ségra lekla a podvrkla si kotník. Paní se pak familiárně ptala na mého Dobíska a bavila se s mou sestrou jako starou známou, co to je za rasu a kde jsem ho koupili, že jsem nabyl dojmu, že se znají.

„Ty tu paní znáš, kdo to byl?“, zajímalo mě, když jsme se rozloučili a šli dál.

„Ne, vůbec!“, rozhodila ségra ruce,“Ale očividně zná tvého psa!“

Hvězda je prostě můj pes, musím smířit s tím, že je krásné a roztomilé zvíře a všichni si teď v okolí budou pamatovat jen a jen jeho. Všiml jsem si, že na něj ukazují i lidi z auta, když jdeme, ale zatím jen tomu nepřikládal důležitost.

Došli/dojeli jsme na první stanoviště a odpočívadlo, které je přímo u vody. Lilinka tam vyslovila přání házet žabky. Kolem mola, kde bylo odpočívadla nebyly dostatečně placaté kamínky. Navrhl jsem, ať jdeme házet na pláž. Asi o 2 km dál je kamenitá pláž plná kamínků, tak jsem myslel, že to v pohodě zvládneme. Pití jsem s sebou měli, nějakou sváču taky, tak to neměl být problém. Cesta byla rovná.

Než jsme došli na pláž, tak Klárka stihla spadnout s paddleboardu a narazit si nohu a obě si nezapomněli stěžovat, co dvě stě metrů, že je bolejí nožičky. Pak samozřejmě z koloběžky spadla i Lilinka, takže na ní nechtěla jet. K pláži jsem za neustálého fňukání, kňourání a sykání nakonec dorazili. Žabky jsme si taky zaházeli. Lilince se podařilo i dokonce pár žabek udělat. Takže byla i radost. Než se holčičky dozvěděli, že to parkoviště okolo, kterého jsme šli, tak není to, kde máme auto, a že musíme jít ještě zpět. Zpustila se tedy nová lavina lamentování. Půl cesty jsem dělal Lilince koně a nosiče koloběžky. Klárku přestala bolet nožička, takže jsem se rozhodli vrátit na asfaltku, aby mohly holky jet. Naštěstí tam, kde jsme vylezli, tak byla cesta z kopce, takže holky naskočily na svá přibližovadla a jely s větrem o závod. Ušly/ujely skoro 8 kilometrů. Největší hvězdou, ale pro mě byl Dobbísek, který cestu zvládl bez jediného zakončení a lítal za holčičkami a díky jeho malým nožičkám musel mít nachozeno nejmíň dvojnásobnou vzdálenost. A věřte, že už si umí štěknout, když chce poponést. A to ráno už na jedné procházce po parku byl. Měl jsem obavy, že na procházce největší problém bude pes, ale nakonec to byly samozřejmě děti. A hned na začátku mě Lilinka rozsekala svou dedukcí.

„Tatí, chceš vidět Sněženku?“

„To víš, že chci!“, a hledal jsem po zemi v trávě bílou květinku tomhle období by byl zázrak, abychom jí našli.

Lilinka popošla opodál, hrdě se rozkročila a ukázala kamsi na protější břeh. Zadíval jsem se a chvilku nechápal… že by měla tak dobrý zrak, nebo tam byl celý lán sněženek. Ale pak mi to došlo a do zorného pole se mi dostala nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka.

„Miláčku, to není Sněžka! A Sněženka je kytička!“