Rezolutní revolucionářka Lili – Já tam už nechci chodit

„Já tam už nechci chodit!“ křičela na mě hystericky a na pokraji pláče Lilinka.
To je něco na co jako otec jsem neustále připraven. Vlastně, nejsem! Vždy mě to vykolejí. Musím dvakrát mnohdy i několikrát nadechnout. Emoce budou stříkat proudem, ale já si musím zachovat klidnou hlavu, pozitivní mysl a pokusit se to vyřešit v klidu a laskavě.

Deset tisíc hodin

Lilinka chodí stejně jako její sestřička na kroužek Roztleskávaček už od tří let. Není to něco, co by si vybrali sami. Vybral jsem jim to já s matkou mých dětí. Tedy především já. Holky jsou v tom dobré. Jde jim to. Je to týmový sport. Hýbou se, mají zde kamarádky, skvělé trenéry. Nedávno jsem slyšel, že abyste dosáhli v něčem mistrovství, tak jen potřeba mít za sebou 10 tisíc hodin tréninku v dané disciplíně. Počítal jsem to a holky nejsou zatím ani ne v 1 desetině tohoto čísla. A je vlastně v pořádku, že než dosáhnou určitého umu, tak se jim prostě nechce. Klárka to taky tak měla. Mezi období 6 a 8 let měla stejné období: „Já tam nebudu chodit!“ Nikdy jsem jí nenutil.

Nutit je nemá smysl

Nenutil jsem ani Lilinku. Lilinka se, ale rezolutně zařekla, že už nechce chodit vůbec. V dubnu. Dva měsíce pře koncem školního roku. Měsíc před závodem. Trenérka na ní spoléhala. Ostatní holky taky. To všechno mi běželo hlavou, když jsem se Lilinka ptal, jaký je důvod, že nechce už na Cheer chodit.

„Prostě nechci!“ zněla rezolutní odpověď.

„Chápu, že nechceš a opravdu nemusíš.“ ujistil jsem malou revolucionářku.

„Já tam už nechci chodit.“

„Jen budeš muset jít se mnou a říct to trenérce.“ u

„Nemůžeš to udělat ty?“ zpozorněla.

„Nemůžu. Je to tvoje rozhodnutí.“ chtěl jsem, aby si byla vědoma odpovědnosti svých činů.

Koukala na mě a vrtěla hlavou, jako že nechce a že nepůjde: „Já mám strach, že se budou zlobit!“

„Půjdu tam s tebou a budu tě držet za ruku, pokud budeš chtít, co ty na to? “ navrhl jsem podporu.

„Tak jo!“

„A co se nejhoršího může stát?“

„To právě nevím!“

Vím to sám…

Sám vím, že nejvíc se bojím toho, co nevím a pocit z neznáma. Když něco nevím, nebo že se nenaplní moje očekávání, nebo že to bude horší, než jsem čekal. Samozřejmě zkušenost mě naučila, že vše je vždy nakonec jinak, než mi moje strachy projektují a že jsem mnohdy mile překvapen, jak to nakonec dopadne.

Stalo se to nejhorší?

Měli jsme díky tomu všemu přemlouvání a promlouvání zpoždění. Lilinka trenérce řekla, že chodit nechce. Samozřejmě se to neobešlo bez nějakých slz a přemlouvání. Nakonec svůj strach překonala. Trenérka se na ní nezlobila. Ostatní holčičky z jejího týmu vyjádřily lítost, že končí. Několik to dokonce obrečelo. Všechny jí přemlouvaly a že doufají, že si to rozmyslí a že s nimi aspoň odjede závody, které budou za měsíc.

Je to fajn

Cestou domů z tréninku jsme měli možnost si o tom celém ještě jednou promluvit. Mluvili jsme o právem důvodu, proč už nechce chodit na roztleskávačky. Chce dělat balet jako kamarádka ze školy. Jaké to bylo překonat svůj strach a říct, že něco nechci. Je to fajn. Překvapilo jí, jak je pro holky v týmu důležitá. Mrzelo jí, že kvůli jejímu odchodu kamarádka plakala. To nečekala.

Já to tak chci!

Dělal jsem večeři a Lili dodělávala něco do školy. Najednou se zamyslela. Zvedla oči: „Tati?“
„Ano, kytičko?“
„Já ty závody s týmem odjedu!“
„A je to konečné rozhodnutí?“ chtěl jsem mít jistotu, „Pak už si to nebudeš moc rozmyslet!“
„Já to tak chci, tati!“
„Můžu napsat trenérce, že s tebou může počítat?“
„Jo klidně!“
Byl jsem na ní hrdý. Zachovala se zodpovědně a sama.
Uvidíme, jak to bude na začátku příštího školního roku, zda budu mít doma dvě roztleskávačky, nebo ne.