První rok
Je to přesně rok, co jsem symbolicky na Den Otců publikoval na tento/svůj web příběh (doplnil jsem ho o video) ze svého života a svých dětí. Od té doby sem každou Neděli dával příběh, který jsem svými holčičkama zažil, zanechal v našich životech nějakou stopu a myslím, že by bylo fajn, aby nám zůstal v paměti. Psaní o mých dětech mi především přináší radost a píšu příběhy především pro ně. Je to společně s fotkami něco jako živá paměť naší rodiny a doufám, že až budou větší, tak si to přečtou a společně zasmějeme. Nebo mi možná zakážou, abych to veřejně publikoval. Zatím jim to nevadí a vždy, když píšu, tak mi kouknou přes rameno, nebo musím vyndat další zařízení s klávesnicí, aby mohli taky psát svůj „Svět“.
Chtěl jsem, udělat hezkou a detailní statistiku o tom, co všechno jsme za ten rok vyprodukoval a kolik jsem toho napsal. Chtěl jsem udělat statistiku těch nejčtenější příběhů. Chtěl jsem udělat statistiku, kolik vtipných obrázků a fotek jsem udělal na Facebook a Instagram, nebo Twitter. Kolik a kde mám fanoušků a kolik „lajků“ a sledovanosti měli nejúspěšnější příspěvky a atd. Všechno bych to zabalil do líbivé grafiky a největší radost bych z toho měl asi jen já, když bych to vytvářel a pak tím kochal.
Z toho všeho měl vyvedly moje holčičky. Jak jinak. V deštivém počasí po obědě jsme si vybírali pohádku na HBO GO. Klárka projížděla nabídku a najela na Mizery s Will Smithem a Martinem Lawrencem. Samozřejmě to není film vhodný pro malé holčičky, ale už to samozřejmě viděli s mojí sestrou, tetou Bramborou. Vlastně s tím nemám problém, všechny sprostá slova už znají. Nepoužívají je a vědí, že takto mluvit nemají. Je to film, kde dobro bojuje se dobro se zlem. Dva černoši s kvérama zachraňují princeznu před drakem a jeho kumpány a při tom nadávají. Ségra se mě dopředu zeptala a já jsem jim to povolil.
„Jak se vám to líbilo, holky?“
„Super, jen tam mluví trošku sprostě!“, přiznala ihned Klárka.
„A hrajou tam hezký herci!“, hned se přidala Lilinka a zhodnotila herecké obsazení.
„Vám se některý z nich libí?“, ukázal jsem na Smithe s Lawrence, kteří svítili na obrazovce v hrdinné póze.
„Mě se libí tenhle, ten je pěknej!“, ukázala Klárka na Willa Smitha.
„Mě se libí ten druhej!“, ukázala Lilinka na Martina Martina Lawrence, toho menšího a ošklivějšího s rozpláclým nosem.
„Sice neni hezkej, ale je vtipnej!“, zakončila svoje hodnocení Lilča a sedla si ke stolu.
Klárka stála s ovladačem opodál, zaměřila se na text pod filmem, kde se píše rok výroby a od kolika let je film vhodný.
„Patnáct plus?! To ale není vůbec film pro nás…“, podivila se a trošku mě vyvedla z míry, protože vše, co je zakázané a je mimo její věk, většinou chce vidět.
„Já vím, vždyť jsem vám říkal, že to není úplně film ještě pro vás.“, potvrdil jsem jí správnost informace.
Klárka zůstala zcela konsternovaná, stále opakovala číslo na obrazovce a její hlas se stupňoval: „Patnáct plus, patnáct plus, patnáct plus…“
Lilinka se zvedla od stolu, vzala Klárku za ramena, podívala se jí hluboce do očí a řekla: „Nic si z toho nedělej!“, a dodala konejšivě a velmi vážně, „Je to jenom číslo!“
Je to jenom číslo! Statistiky, infografiky a přehledy jsou jenom čísla. Důležité je, že mě to psaní baví a doufám, že to někoho občas baví číst a snad to bude jednou bavit i číst moje holčičky. Tedy dokud mě budou zásobovat vtipnými příběhy , nebo věcmi k zamyšlení.
Doufám, že všichni zodpovědní a milovaní otci dnešní den užili. Já jsem od svých dcer dostal krásné obrázky a pusu! Na oplátku jsem děti vzal do trampolínového světa si společně zaskákat. Win win!
