Prostě sprostě

Když jdu někde a vidím na sebe pořvávat děti sprostě, tak mě to vždy zarazí. Ty malé bytosti a sypou na sebe tolik zloby a z úst jim vycházejí slova, kterým ani vlastně ani nerozumí. A jen proto, že to někde slyšeli a přijde jim to děsně dospělé.

Pamatuji si, že jsem si s klukama ve škole taky nadávali do lecčeho, ale pak jsme si podali ruce, nebo si prostě řekli promiň, já jsem to tak nemyslel. Je pravda, že dneska děti slýchávají mnohem horší výrazy a nebojí se je použít. Z tohoto pohledu takové klukovské nadávky z Bylo nás pět znějí nepatřičně až vtipně klukovsky naivně.

Byli jsme s Klárkou koupit bačkůrky do školky. To byla ještě roztomile malinká. Ne jako teď velká školačka. Šla kolem nás tlupa pobertů a něco si vehementně povídali a svou testosteronovou nadřazenost si dokazovali tím, že na konci věty použili tu vola, tu kreténa, či dementa.

„Tatínku, ty kluci mluvili sprostě!“, vzhlídla ke mně důležitě Klárka.

„Všimnul jsem si…“, chystal jsem se to přejít.

„Tatínku, ty kluci mluvili, ale hodně sprostě.“

„Já vím, miláčku, takhle se nemluví.“

„A tatínku, mluvil jsi někdy taky tak sprostě!?“

Pokud to jde, jsem ke svým dětem upřímný, protože pak před nimi šlápnete na kostičku od Lega, kterou neuklidili, ulevíte si a v tomto případě veškerá otcovská autorita končí s tancem sv. Víta na jedné noze a pořádným a peprným:“Dopr….!“

„Než jsem měl tebe a Lilinku, tak jsem párkrát ty slovíčka použil. Od té doby, co mám vás, tak se snažím je nepoužívat Protože to není hezké.“

„Hmmm, od té doby, co máš mě a Lilinku?“, zadumala Klárka, “ Tak to já nebudu mluvit sprostě NIKDY! Ani jako velká, ani teď jako malinká. Víš, tati?“

„Vím…!“, musel jsem se pousmát.

Musím uznat, že zatím jí ten slib vydržel. Jednou přijde den, kdy ta slovíčka bude chtít použít i na mě. Protože ji budu s… a bude mě chtít poslat do p……. To budou chvíle, kdy si budu říkat, kéž by zůstala malinká, jako když chodila do školky.