Proč mají děti všechno nahlas

Jsem trošku pedant na to na co se v jaké kvalitě dívám, nebo to poslouchám. A tak, když ještě byla doba, když jsem stahoval filmy za účelem ¨“zálohy internetu“, protože streamovací služby nebyly dostupné, jak pro filmy, tak pro hudbu. Vždycky nu vadilo, když film byl v horší kvalitě, zvuk byl zpožděný, nebo kvalita zvuku nebyla pro mé uši v pořádku.

Občas se to děje i teď. Něco se špatně nahraje, nebo je špatná kvalita internetu, zachycuje aplikace. Moje holky to sice nevidí, ale já to vždy vidím a slyším a prostě mě jakákoliv vada na kráse irituje. Moje děti prostě ne. Prostě jim to nevadí.

„Holky, vy to nevidíte?“, ptám se vždy nevěřícně.

„Ne.“, odpovídají jako by to nebylo důležité.

Tady se musím tiše omluvit svým dětem, že jsem ji pouštěl Prasátko Pepa v nevalné kvalitě. Možná je to tím.

Další věci, kterou mě taky iritují jsou, jak moje děti používají televizi, tablety a mobily. Obzvláště v autě to bývá lahůdka. Sednou si do auta a jedna si pustí písničky a druhá pohádku. Vůbec jim nevadí, že mám do toho puštěné rádio. Přiznám se, že takovou jízdu v autě zvládám, tak pět minut. Delší cesty jsem vyřešil zakoupením sluchátek. Od té chvíle si delší jízdu v autě užívám. Dokonce už ani rádio nezapínám a užívám si ten božský klid.

Dokážu číst, poslouchat hudbu a mít puštěnou televizi bez zvuku. Moje děti ale jedou multitasking vyššího rázu. Jedna má puštěnou televizi se seriálem a něco sleduje ještě na telefonu. Druhá má něco puštěné na tabletu a k tomu jede další bomby na telefonu typu TikTok nebo Instagram, kde se hudební žánr a mluvené slovo mění každý 30 vteřin. Vzniká zajímavá kakofonie zvuků, hlasitosti, u které mi rozum zůstává stát. Nemám nic proti hlasité hudbě. Taky si pouštím rád věci nahlas, ale tato disharmonie a hlasitost můj cit pro kvalitu obrazu a zkutu opravdu bolí. A to ještě mám holčičky a ty dokážou tohle všechno pod kreslit dodatečnými zvukovými projevy.

Přitom, když si kreslí a soustředí se, tak potřebují mít absolutní klid a nejlépe ticho. Když jedna dělá bordel a druhá tvoří nebo kreslí, tak jsou schopné se z hádat, aby byl klid. Sluchátka s hudbou nepřichází v úvahu.

Přišel jsem do pokojíku a telka jela na plné bomby, že by to vzbudilo i mrtvolu. Bydlíme v paneláku a já se divím, že mi nechodí klepat na dveře sousedi, že jsem hluční. Ani nikdo neklepe zespoda, nebo seshora koštětem. Docela se obávám jaký budou mít moje holky hudební vkus, protože některé hudební styly by nás mohli i vystěhovat. V takových situacích si vždy vybavím scény z filmů, kdy puberťák končí v pokoji, pošle rodiče někam a oholí hudbu.

„Holky vám nevadí, že je to tak nahlas?“, zeptal jsem v klidu a vzal ovladač, abych ztlumil televizi .

Konečně se mi dostalo vysvětlení a vše jsem pochopil: “ Ne, my máme malý ouška!“