Opakování táta moudrosti

Znáte to… tedy pokud máte děti, tak to znáte. Pokud máte děti, tak jim musíte všechno opakovat. Tedy pokud chcete, aby se něco udělali, nebo se naučili, tak jim to musíte připomínat. A to nejlépe několikrát a opakovaně. Dobré je se vždy ujistit, že děti rozumí, co se po nich chce, takže je občas ještě požádám, aby mi nahlas zopakovali, co jsem po nich vůbec chtěl. A tak holčičkám neustále opakuju, že se musí jít vyčůrat, než jdeme ven. Opakuju, že se musí jít vyčůrat hned ráno, aby je pak nebolelo bříško. Opakuju, že se musí uklízet. Opakuju, že si musí umývat ruce a splachovat. Opakuju, aby se oblíkaly. Opakuju, aby si skládaly oblečení. Opakovaně jim říkám, když dávám něco horkého „Foukej“. Opakovaně se ptám, zda něco nepotřebují do školky nebo do školy. Dle hesla opakování je matka moudrosti jim stále něco opakuji. Opakuju tak moc, až se z toho občas opakuju. Střílím opakování jako opakovačka henryovka jakou měl Old Shatterhand. Tady bych mohl skončit a napsat, že díky tomu opakování děti většinu umí. Mohl, ale nebyla by to pravda.

Když přijdu z práce, tak se svých holčiček ptám, zda něco nepotřebují do školky nebo školy. Je zajímavé, že většinou nic nepotřebují. Ráno tak deset minut před odchodem do institucí si najednou vzpomenou, že jedna potřebuje vzít nějakou hračku, nebo druhá vyměnit ručníček… Musí to být ta určitá hračka a ručníček musí být podepsaný a musí mít určitou barvu. Takové věci chcete po ránu řešit.

Klárka po mě chtěla do školy tempery, protože ty staré už ve škole nejsou to ono a některé barvy už vypotřebovala. Samozřejmě je potřebovala hned! Jeli jsem tedy koupit nové a dal jsem jí je do tašky, aby si je dala ve škole do kufříku k ostatním věcem na Výtvarnou výchovu. Tempery nosila v tašce měsíc. Krabička s temperami cestovala v průběhu času ve školní tašce z kapsy do kapsy, takže malá školačka o temperách věděla. Jen je prostě nedala do kufříku. Občas je i vyndala z tašky a dala si je do stolu v pokojíku. Když se na mě žirafa z krabičky temper usmála, tak jsem samozřejmě Klárce opakovaně zopakoval, přikázal, prosil, vyhrožoval. Nic nepomohlo!

Večer jsem kontroloval zase Klárce tašku a našel tam zase smějící žirafu a málem vyskočil z kůže. Kdyby už hodinu sladce nespala, tak jsem snad i vytáhl z postýlky.

„Dobrá, tak ráno!“, řekl jsem si a připravil si pro ní malý proslov s hereckým antré. Malá druhačka se ráno probudila, zachumlala se na gauči do deky. Podal jsem jí kakao a když měla vypito, cukr probral velké modré oči skrze ospalky, tak jsem začal:

„Hádej, co jsem našel včera ve školní tašce?“

Koukala na mě a pokrčila rameny. Usmál jsem se na ní a začal jsem svůj herecký koncert. Herecký kroužek z dob dětství a puberty se občas hodí. Začal jsem máchat rukama a dělat velká gesta, abych podpořil dramatičnost svého sdělení. Zastřel jsem svůj hlas hranou dramatickou hravostí. V jednoduchosti jsem jí poprosil, aby ty tempery zmizely z její tašky a že doufám, že jako velká kouzelnice, která k Vánocům dostala velkou kouzelnickou sadu, to bude umět udělat nebo zařídit. Vyjádřil jsem v ní velkou důvěru, že mi pomůže a doufám, že se na ní můžu spolehnout. Jakmile jsem vyslovil slovo „tempery“, tak se začala krčit pod deku a koukaly jí jen modré oči. Celé jsem to zakončil větou:

„Až přijdeš ze školy a já otevřu tašku, tak co tam najdu?“

Vykoukla s poza deky s otevřenou pusou a vyhrkla: „TEMPERY!“

Někdy nevím, jestli mě moje zkouší nebo zdědily můj ostrovtip. Utěšuju se tím druhým. Pokud by Vás zajímalo, zda Klárka tempery zase přinesla v tašce ze školy. Tak ano, jsou už v kufříku ve škole. Mise splněna! Aspoň pro tento týden