Nadšení

Děti jsou kouzelné v tom, jak si v určitém věku hrají se slovy a neuvědomují si jejich význam. Poznáte to přitom, jak si pořád něco prozpěvují a přeříkávají, žvatlají. Ne nadarmo, z toho vznikl jeden z uměleckých směrů (dadaismus). Mně samotnému to připomnělo spoustu momentů a chvilek, pocitů z dětství, když jsem si vymýšlel říkanky a melodie. Díky mým dětem, jak je jich všude plno a pořád si něco žvatlají a prozpěvují, jsem si připomněl ten pocit tvořivosti a radosti, když si člověk hraje se slovy. A právě v tom věku 3 nebo 6 let.

Měli jsme s holčičkama jít na svatbu mého bratránka, a tak jim babička vybrala šatičky, ale bylo potřeba, aby si je ještě vyzkoušely a samozřejmě taky řekly, jestli se jim líbí. V tomhle mají poslední slovo a ctím, že pokud si mají něco obléci, tak se to musí líbit hlavně jim. Liluška byla ze šatiček nadšená a naparovala se před zrcadlem a točila sukní. Bylo vidět hned, že se jí líbí. Klárka naproti tomu byla pravý opak. Očima hledala po stropě mouchy, znuděný výraz.

„Klárko, líbí se ti ty šatičky?“ ověřoval jsem si.

„Ale jo…“ kroutila se u skříně.

„Opravdu se ti líbí?“ ujišťoval jsem se.

„Jo líbí…“ znuděněji to říct ani nemohla.

„Jestli se ti ty šatičky nelíbí, tak to řekni a koupíme jiné.“ zkusil jsem to naposledy.

„Já je chci!“ věnovala mi pohled, ale přesvědčivě moc nezněla.

„Máš nové šaty, tak trošku nadšení!“ snažil jsem se jí povzbudit a rozhodil rukama.

„Nadšení…“ pochopila hru a zazářili jí oči.

„Nadšení!“ zvýšil jsem hlas, zamával energicky rukama.

„Nadšení!“ opakovala.

„Nadšení!!!“ navyšoval jsem radost a hlas.

„Nadšaní!!!“ nechala se strhnout.

„Nadšení!!!“ vymrštil jsem ruce nahoru, jako když dirigent vede svůj orchestr.

„NACHCANÍ!!!“ vyhrkla ze sebe radostně.

To mě trošku šokovalo, nastala chvilka trapného ticha. Klárka si uvědomila, že z ní vylítlo něco, co není úplně slušné. Sklopila oči a čekala, co na to řeknu. A proběhla mi hlavou podobná situace z mého dětství.

Dodneška si pamatuji, jakou jsem měl radost, když jsem si vymyslel rýmovačku na svého dětského hrdinu. Poslouchal jsem jeho příběhy před spaním, byl to můj dětský parťák v lumpárnách a rošťárnách a taky rozumbrada a učitel. Rýmovačku sem si opravdu oblíbil a považoval jsem ji za opravdu geniální. Jednou jsem si takhle s radostí poskakoval kolem jídelního stolu v kuchyni, maminka vařila, hrálo rádio a já jsem v návalu euforie začal svůj výtvor prozpěvovat: „Hurvínek – Kurvínek! Hurvínek – Kurvínek! “ Přiletěla mi taková facka, jakou jsem nikdy v životě nedostal se slovy: „Kde jsi se to naučil?“

„To jsem si vymyslel!“, po pravdě jsem odpověděl. Maminka mi to nevěřila a já vůbec nechápal, proč jsem byl bit. Až po letech mi došlo, proč jsem tu facku dostal a dodneška to trochu beru jako uměleckou křivdu.

„NACHCANÍ!“ zůstalo viset ve vzduchu podivně sprosté slovo.

Po pěti vteřinách ticha, jsem se tomu zasmál a neřešil jsem to. A já si uvědomil, jak je důležité si připomenout některé „chyby“ svých rodičů. Tenkrát jsem tu facku bral jako nespravedlnost! Zase na druhou stranu, kdybych tu facku tenkrát nedostal, tak nemám historku, kterou mohu dávat k dobru.