Moje děti věří na draky…?
Dětská představivost je úžasná!!! Drandili jsem si to s Lilinkou na chaloupku za pra babí a pra dědou a větší sestřičkou na oběd. Malá si vzadu hrála s hračkou mobilního telefonu a najednou vykřikne: „Jé, hvad!“, a ukazuje ven z okna auta.
Nejdřív jsem nevěděl, kde se vzal na cestě a na silnici první třídy hrad, ale pak jsem se podíval kam míří ty malé prstíčky… Ano, elektrárna okolo elektrárny vypadá jako „hrad“
Malá to zakončila: „Musím udelat fotku a poslat babí!“
Zazubila se na hračko-mobil, řekla: „Sýýýr!“
A poslala imaginární selfie do světa! To jí byly tři roky.
Ta elektrárna měla pro mě kouzlo už pro mě jako dítě. Sice jsem v ní neviděl hrad, ale viděl jsem tam bájné tvory. Už když jsem tudy jezdíval s mamkou za babičkou a dědou, tak mi maminka vyprávěla, že to kouří s elektrárny draci a v noci vylezou ven na komín a ta červená nebo bílá světýlka na komínu, tak to svítí jejich oči. Když jsme jezdívali k večeru domu s chalupy od babičky a dědy, tak jsem s posvátnou úctou impozantní komíny pozoroval a podle zajících očí na komíně jsem se snažil rozpoznat v temnotě draky. V noci občas z elektrárny vyšlehly z komínů jiskry nebo žhnul plameny, takže to vypadalo jako když nějaký drak zrovna dští síru. Moje dětská fantazie pracovala na plna. A i dnes vám klidně odpřisáhnu, že jsem nějakého draka opravdu viděl.
Moje mamka a babička samozřejmě tuhle fantazii a pohádku nezapomněly říct i mým holčičkám a tak i ony věří, že v elektrárně na komínech žijí draci a že kouř a pára, která jde z komínů nebo z chladících věží je kouř od draků. Signalizační světýlka, která svítí v noci jsou jejich oči. Já samozřejmě jsem tuhle fantazii v nich podpořil a řekl, že babička a prababička mi to jako dítěti tohle tajemství řekly. Ještě jsem si přisadil. Potvrdil jsem draka na elektrárně viděl a ne jednoho. Taky jsem draky roztřídil podle barev očí. Draci z červenýma očima se vyskytují nejvíce, pak můžeme potkat taky draky s bílíme očima a zelenýma očima. Ti už se tolik nevyskytují, ale nejvzácnější jsou draci s modrýma očima. Samozřejmě, když jedeme kolem nějaké elektrárny v noci, tak holčičky zbystří a hledají draky a toho nejvzácnějšího.
Tento týden jsem vezl holčičku na příměstský tábor a jeli jsem kolem plynárny, která měla velký komín. Z komínu šel bílí kouř a celý komplex byl v ranní mlze. Lilinka se zeptala: „Tatí, tady taky žijí draci?
“ To víš, že jo!“
„Ne ne, tam draci nežijou! Ani v té elektrárně, jak jezdíme okolo k babičce.“, hned usadila Klárka Lilinku. Je už starší, v září jde do třetí třídy a začíná používat kritické myšlení, Když máte chytré děti, tak máte víc práce udržet některé mýty a pohádky. Začíná pochybovat o některých věcech jako třeba Ježíšek a teď už i draci.
„Ne draci jsou, já jsem je viděla!“, oponovala rozhodně pětiletá Lilinka a nenechala se jen tak zviklat, „Tati, že tam žijou draci?!“
„Jasně, že tam žijí draci, miláčku!“, ujistil jsem Lilinku.
„Proč si myslíš, že nežijou draci, Klárko?“, získával jsem čas, abych mladší dceři nevzal iluze a ve starší zasel semínko pochybnosti.
„Prostě nejsou!“, řekla rezolutně.
Tohle bude těžké, pomyslel jsem si.
„A co si myslíš, že to kouří z těch komínů a svítí na těch komínech, když to nejsou draci?“
„Něco!“, zaváhala malá školačka.
„A co to něco tedy je?“, chtěl jsem odpověď.
„No něco!“, opakovala.
„Takže nevíš!“, zdola jsem vítězně od volantu,“Takže to něco můžou být i draci, ne?“
„Ne, já jsem tam byla minulý rok na výletě a tam nikdo o dracích nevěděl.“, použila logický argument. Minulý rok byla v elektrárně na exkursi s příměstským táborem. Na to jsem úplně zapomněl.
„Miláčku, draků už je na světě jen pár, takže je jejich existence přísně tajná.“, zařadil jsem draky mezi ohrožené druhy a zahalil je do tajemství.
Ověřil jsem si, že mám její pozornost a pokračoval jsem: „Kdyby o nich věděli všichni, tak by neměli klid a mohl by je vidět každý.“
„Tak vidíš, že exitujou!“, řekla spokojeně Lilinka.
„A u draků to funguje tak, že když na ně věříš, tak je můžeš vidět! To je to samé jako s jednorožci…. A že existují jednorožci, to věříš, ne?“, zasadil jsem poslední zrnko pochybnosti.
„To věřím!“, odsouhlasila mi Klárka. Jednorožci jsou pro Klárku posvátní a draci byli zachráněni.
„Tak s draky je to stejné, pokud na ně věříš, tak existujou. Pokud nevěříš, tak je nikdy neuvidíš!“
Klárka se usmála a souhlasně na mě mrkla do zrcátka. Myslím, že pochopila. Myslím, že je důležité budovat v dětech zdravou sebedůvěru. Pokud věří a hlavně věří sami v sebe, tak je možné cokoliv. Vidět draka, jednorožce, trpaslíky, nebo že z nich bude kosmonautka, malířka nebo popelář.
