Tatův Svět - Mistrovství

Minulý rok mistrovství světa v hokeji nebylo a tento rok jsem ho ani nesledoval, protože jsem tušil, že to bude tak trochu fiasko. A bylo! Ale když bylo mistrovství světa v hokeji a já jsem koukal, protože ještě pamatuju ten opojný zážitek, když jsem jako malej kluk sledoval Nagano. Holčičky samozřejmě se mnou chtěly taky koukat a fandit. Na mistrovství světa v hokeji se mnou koukají od mala. Jako miminka řvaly se mnou, když jsem řval gól. I když ony asi řvaly, protože měly hlad, nebo potřebovaly přebalit. Batolily se mi u nohou, když jsem se rozčiloval a trénoval náš tým. Chodily mi před televizi a zvedali se mnou ruce ve vítězném gestu a chytaly se za hlavu a dělaly „jajaj“.

Teď už jsou ve věku, kdy už je hokej zajímá trošku víc, a tak jsme si koupili brambůrky, rozložili gauč a jali jsme se fandit.

Lilinku to po pěti minutách přestalo bavit, raději si hrála se slizem. Je přeci jen ještě malinká. S Klárkou je to něco jiného, která už je školačka a hokej asi i řeší ve škole, tak už se zajímala…

„Tatí, co tam Ti pánové dělají?“

„Tatí, kteří jsou naši?“

„Tatí, kdy dáme gól?

„Proč je ten pán v té brance? A proč má na sobě brnění?“

Spousty otázek, které jsem musel zodpovědět. Všechno jsme se jí snažil trpělivě, mezi sykáním, uáním a „jajaj“, vysvětlit. Určitě by přišly další otázky a naštěstí německý hráč fauloval našeho. Němec si šel sednout na trestnou lavici. Klárku samozřejmě zajímalo proč? „Ten černej podrazil toho našeho, a to se nedělá, tak dostal trest!“