Krtečku nezlob se a jeho pexeso

Když je venku ošklivo, je to nejlepší příležitost vyndat hry, karty, puzzle a skládat, hrát Prší nebo Člověče, nezlob se. U nás padla volba na krtečkové Člověče, nezlob se. Hráli jsme já, Klárka, Lilinka a Děda.

Nakonec jsme hráli jen ve třech, protože Lilinka nám krásně ukázala, proč se hra jmenuje Člověče, nezlob se. Figurky jsme postavili na kuchyňský stůl a Lilinka jako nejmladší hráč začala. Hodila kostkou třikrát a ani jednou nehodila šestku, takže nemohla nasadit figurku. Založila si ruce, naštvala se a zpoza ofinky na nás všechny házela „Velkého Mračouna“.

Je to jen hra

Klárka se k ní naklonila přes stůl a něžně promluvila: „Liluško, je to jen hra! Proto se ta hra jmenuje Člověče, nezlob se!“

Lilinka to nechtěla chápat, zamručela něco nesrozumitelného a šla si raději hrát do pokojíku.*

Hráli jsme tedy jen ve třech – já, Klárka a Děda. Děda, velký čaroděj a čáryfuk, rozjel velkou magii s kostkou. Vždy si ji dal k ústům, zatřásl s ní a řekl číslo, hodil.

„Čáry máry, ať mi padne…“

A kupodivu mu to vycházelo! Házel čísla na přání a u vnučky si tím vysloužil velký respekt. Přišla zlomová chvíle! V prvním kole mohl děda Klárku vyhodit, ale milosrdně ji ušetřil. Klárka ale na to nebrala ohled a hned v dalším kole dědovi vyhodila figurku.

„No, teda Klárko!“ hrál děda ublíženého a vyčítavě se na vnučku  podíval.

„Vždyť je to jen hra, dědo!“ Klárka pokrčila rozverně ramínky a mrkla lišácky na dědu. „Přece Člověče, nezlob se!“

Hodila potřebnou hodnotu a znovu vyhodila dědovi figurku. Následně se mezi nimi rozhořela velká vyhazovací bitva a ze mě se stal jen hráč do počtu.

Krtčku nezlob se

Od té chvíle se Krteček a jeho přátelé nestačili divit. Rozpoutalo se hotové Člobrdo, vyhazovací bitva. Kostka lítala sem a tam a já jsem se skoro nedostal figurku ze startovního pole. Jakmile jsem ji nasadil, už jsem byl zase zpět v domečku a musel jsem začínat znovu. Děda čaroval s kostkou, Klárka si přála jako na Vánoce. Vyhazovali sebe navzájem a k tomu i moje figurky, a to všechno k jejich velké radosti. No, nasmáli jsme se, i když jsme to nedohráli a maximálně se nám podařilo dostat do domečku každý se dvěma figurkami

Nedává to smysl

Ještě ten den jsem pak hráli Krtečkovo pexeso. Klasické obrázky Krtečka a jeho kamarádů, jak na obrázcích dělají věci, jako lidé. Krteček jede na motorce, Myška nese dort a atd. Asi po pěti minutách hraní se Klárka zadívala na jednu otočenou kartičku.

„Myška v bazénu…“ zamyslela se, “ to je kravina!“

„Klárko!“,vytřeštil jsem na ní zrak. Byla teď týden na soustředění roztleskávaček se staršíma holčičkama, tak jí asi chytly roupy.

„No, Krtek na motorce, to je přece taky kravina!“

„Krteček je pohádka a v pohádce je možné všechno“,snažil jsem se oponovat.

„Takže Zajíc na koloběžce je hloupost?,otočil jsem kartičku.

„Je to kravina!“ odpověděla mi suverénně.

„Dobře! Takže pejsci v Tlapkové patrole jezdí v autech, lítají vrtulníkem a zachraňují svět a to není hloupost?“ zkusil jsem to na ní její meducínou.

„NE!“ začínal jsem mít pocit, že mě už zkouší, jaké to bude, až bude v pubertě.

„Takže, Krtek na motorce je…“

„…kravina!“

Co to je pomsta?

Druhý den ráno jsme s Klárkou sledovaly pohádku. Děda u stolu popíjel ranní kávu. V pohádce se najednou objevilo slovo „pomsta“.

„Tati, co to je pomsta?“ zeptala se Klárka.

Než jsem stihl vymyslet nějaký dobrý příklad, děda mi pomohl od kafe.

„Klárko, pamatuješ si, jak jsme včera hráli Člověče, nezlob se?“

„No!“

„A pamatuješ si, jak jsem tě mohl vyhodit a neudělal jsem to?“

„No pamatuju.“

„A ty jsi pak hned vyhodila mě, i když jsi nemusela?“

„No!“

„A jak pak děda tebe pořád vyhazoval?“ zeptal se děda s úsměvem.

„Jo!!!“

„Tak to se říká pomsta!“ zasmál se děda.

„Aha, tak už tomu rozumím,“ řekla Klárka a pochválila dědu. „To od tebe byla pěkná pomsta!“

Moje nejstarší už ví, co to je pomsta, a už se mi pomstila tím, že rozcupovala Krtečka a jeho dětskou logiku. Už se těším, co mi rozcupuje dál… Arabelu, Cestu do Pravěku, nedej bože Hvězdné Války? Řekne, že je to kravina!