Když vás děti s…. štvou

Jsem svým založením spíš kliďas a mírné povahy. Jen tak něco mě nerozčílí. Když tedy pominu změněný dabing Hvězdných Válek na komerční stanici. To bych zabíjel! Jsou však občas situace, kdy mě hlavně moje děti dokáží dovést k zuřivosti. Tedy především vnitřně. Svoje dcery miluju, vychovaly mě samé ženy, ale i tak jsem jenom chlap a táta.

Dokážu odfiltrovat jejich rozmary, pokud se jedna vzbudí se špatnou náladou, tak to dokážu pochopit. Dokážu se i dynamicky přizpůsobit náladám svých dcer dle denní doby, ročních období, teploty a počasí.

Pokud, ale nastane konstelace, že obě moje děti zkouší mou trpělivost a laskavost, a ještě k tomu nastane, že jsem s psychickými silami u konce, tak mě moje roztomilé krásné holčičky začnou prostě a jednoduše lidsky štvát. A přiznejme si to na rovinu, není to nic nenormálního. Není to nic, zač bych se měl stydět. Je to normální přirozený pocit. Myslím, že ho zná každý rodič.

Minulý víkend jsme se domluvili s kamarády, že vyjedeme na hory sáňkovat. Čas setkání jsme naplánovali na 9:30 ráno. Holčičky se těšily. Potud bylo všechno v pořádku. Ráno jsem vstal a vše jsem připravil na sáňkování. Naházel do auta boby, talíř. Vyndal oteplováčky, rukavice do sněhu. V 8:30 jsem byl připraven. Klárka byla vzhůru, ale Lilinka prostě nešla vzbudit a nechtěla vstát z postele. Předpokládám, že pokud bychom nikam nejeli, vstávala by jako obvykle 6:30.

V 9:00 jsem napsal kamarádům, že se opozdíme. Kamarádka, která má tři kluky napsala, že taky teď lezou z postele a že se opozdí. To mě trochu uklidnilo. Lilinka se mezitím probudila, vypily si s Klárkou kakao a hnal jsem je se oblíkat. To bylo 9:30. Lilinka, která si dala se stáváním načas byla oblečená v cuku letu. Kdežto Klárka se zasekla už u kalhotek. Převlíkla si troje, protože jí prostě nevyhovovaly. Pokračovalo to legínami, které jedny nebyly dostatečné dlouhé, druhé nebyly dostatečné na tělo, třetí… Najednou přišla zpráva od té kamarádky, která má ty tři kluky z toho jeden je jednoroční a ti zbylý dva jsou stejně staří jako moje holky, že už vyrážejí. To bylo 9:40. Jak mohla, tak rychle zabalit tři děti s mým nejlepším kamarádem a už jsou na cestě a já stále nemám jedno dítě oblečené? To mě trošku dožralo! Pustil jsem hromy, blesky! Nepomohlo! Přišly slzy a zásek. Tak jsem Klárku nechal u babičky a s Linkou jsme vyjeli. Když jsem jeli dolů výtahem k autu, tak se Lilinka zeptala: „Tatí, Vzal jsi boby?“

„Ano!“

„A jakou mají barvu?“

„Růžovou.“

„Tak doufám, že jsi nám od skateboardů neodmontoval kolečka.“, narážela na barvu skateboardů, které dostaly s Klárkou od Ježíška k Vánocům. Pobavilo mě to a zvedla mi vtipem náladu.

To bylo 9:50. Vyjeli jsme z mlhavého pošmourná na krásné prosluněné hory. Kamarádi mi na sdíleli polohu. Byli na svahu mezi dvěma horskými vesnicemi, kde vede v zimě neudržovaná silnice. Silnice byla s jízdná, ale namrzlá a zasněžená, takže jsem musel jet krokem a trošku se z taženými půlkami, abych někde v zatáčce někoho nepotkal, nebo mi to někde neustřelilo. BMW ve škarpě, které jsme potkali cestou mi k jistotě moc taky nedodalo. A celou cestu, kdy jsem se musel soustředit na řízení, abychom také neskončili ve škarpě, tak moje nejmenší nezavřela pusu. Kdyby jenom vyprávěla a povídala, tak by to šlo vypustit, ale měla spousty všetečných otázek.

„Tatí, kdy už uvidíme sníh?“ „Tatí, bude tam sníh?“ „Tatí, jak víš, kam máš jet?“ „Jedeš správně?“ „Kdy už tam bude?““Kde se tady vzal rybník?“ „Tatí, půjdeme tam bruslit?“ „Tatí, proč na tebe blikalo to auto?“ „Tati, proč na tebe mával ten pán?“ „Je to ještě daleko?“ „Tatí, kde se tam vzalo to auto?“ „Proč ho neodvezli?“ „Proč tetě nebo strejdovi nezavoláš?“ „Proč nemáš signál?“ „Už tam budeme?“

A spousty dalších otázek. A když jsem se zeptal na něco já, tak mi odpověděla zezadu nejdřív: „Co?“ a až když jsem jí otázku zopakoval, tak mi odpověděla.

Objeli jsem celou cestu kamarády jsme nenašli a nemohl jsem se jim už ani dovolat.

Začal jsem tedy sjíždět serpentinami dolů z hor. Zatáčky byly velmi ostré a člověk se při takové jízdě potřebuje soustředit, do toho jsem se snažil vytočit kamarády, abych zjistil, kde jsou. Aby toho nebylo málo, tak mi Lilinka začala pokládat znovu všetečné otázky.

To už jsem bouchl.

„Lilinko, teď buď chvilku zticha!“

Neozvalo se žádné „CO?“.

Když jsme projeli všechny serpentýny, tak jsem se zeptal dozadu: „Lili, co jsem říkal?“

„Abych byla zticha“, ozvalo se trošku opatrně zezadu.

„Takže mě slyšíš!“, usmál jsem se na ní do zrcátka a ona můj úsměv lišácky opětovala.

„Víš, i když váš s Klárkou miluju, tak mě občas děsně štvete. Jako právě dnes!“

Dostal jsem to ze sebe, řekl jsem to a děsně se mi ulevilo.

„Víš to?“, zeptal jsem se.

„Taky tě mám ráda!“, kývla nazpátek.

Občas je dobré říct lidem, které máte rádi, že vás štvou. A hlavně, že se máte rádi!

Dojeli jsem do vesnice se signálem, dovolal jsem se. Kamarádi bohužel už odjeli, protože začalo foukat a pocitově teplota klesla na -15 a dětem už byla zima. Domluvili jsem se tedy, že se aspoň sejdeme u jedněch doma na kafe.