Když pohádková babička zlobí…

Byl opravdu krásný letní den. Strávil jsem ho i s dětmi na chalupě u babičky. Přijel i bratránek se svým píšišvorem a přítelkyní. Vzal jsem i prababičku Květu, které je přezdíváno „pohádková“. Proč? No, protože byla nejstarší, bylo jí 84 let a vypadala jako z Pohádky. Bohužel už  není s  námi.  Prostě taková normální rodinná chalupářská obědová sešlost.

Seděli jsme pod pergolou, trávili jsme oběd, dávali jsem si kávu a zákusek. Lilinka si hrála na zemi s panenkou. Nic se nikomu nechtělo, Léto bylo na ústupu, byl konec srpna, ale Sluníčko ještě hřeje.

„Jájo, kde si?“, najednou se Lilča zvedne a hledá sestřičku.

„Lilinko?“, babička Květa si vyžádá pozornost a v jejích modrých očích to zajiskří, „Jestli pak víš, že Jája je Klára!?“

„Ne Jája je Jája!“, oponuje babičce Lilinka

„Ne ne, Lilinko, Jája je Klára“, zlobila dál babička malou, „Řekni Jája je Klára!“

„Jája není Kláva! Jája je Jája!“, Lilince byly byly tři, skoro čtyři a ještě neuměla r.

Už od malička, co se LILUŠKA naučila mluvit, tak Klárce jinak neřekne než „Jája“. Uměla to snad dřív, než „táta“ a to uměla jako skoro první, ale to je zase jiný příběh.

Takhle chvilku babička Lili škádlila a přeli se, jestli Jája je Klára, nebo Jája je opravdu Jája. Samozřejmě došlo na dupání nožičkou a mírné vztekání, až to malá nevydržela a utekla do chalupy za Jájou (tedy Klárkou) a se zoufalstvím v hlase jí říká: „Jájo, že jsi Jája a ne Kláva?!?“

„To víš, že jsem Jája!“, ujistila ji mateřsky Klárka.

Chvilku se nic nedělo, pak se rozrazily dveře do chalupy, vyletěla ven Lilča, dala si ruce v bok a babičce to svou rychlou mluvou pěkně nandala: “ Vidýš babi, že Jája neni Kláva! Jája je JÁJA!!! A BAŠTA!“

Dětská logika je neúprosná.