Kdy už tam budou zvířátka?

Mám rád filmy a rád chodím do kina. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem viděl na velkém plátně jako dítě Hvězdné války nebo Sám Doma 2: Ztracen v New Yorku, nebo kresleného Aladina. Vidět dobrý, ale i špatný film na velkém plátně s rodinnou nebo kamarády byl a je vždycky zážitek.

Stejnou zkušenost chci zprostředkovat i svým dětem a tak chodím s nimi do kina od té doby, co umí chodit a co si uměly říct, že chtějí do kina jít. U obou to bylo zhruba ve čtyřech letech jejich věku. To mělo samozřejmě i negativní dopady hlavně v tom, že jsem chodili v průběhu představení hodně čůrat, vznesly spoustu všetečných dotazů typu „Jak se jmenují všichni Mimoni? “ na filmu Mimoni, nebo je pohádka prostě nebavila, tak v lepším případě usly nebo jsem prostě museli odejít. Dokud chtějí, tak jsem je do kina beru, ačkoliv může být scénář jakýkoliv, vzhledem k tomu, že od jisté doby už se mnou chodily do kina dvě, tak mnohdy i katastrofický. Nikdy mi nebylo líto peněz, ani času stráveného v kině. Věděl jsem, že z nich prostě ty kinomaniaky vychovám.

Dnes je už holčičkám sedm a pět a máme za sebou minimálně jeden film/pohádku za tři měsíce. Už chodíme čůrat maximálně jednou za představení, protože se musí vyčůrat vždy doma a pak před vstupem do kina. Už se tolik neptají, spíš komentují děj filmu k radosti mé a především radosti ostatních v sále. Když je něco vtipné, tak se smějí a nahlas, stejně jako já a většinou věcem, které ostatním v sále nepřipadají vtipné.

Minulý víkend jsme byly si udělaly pohádkovou neděli a šly jsme na premiéru filmu Ježek Sonic. Uznávám není to moc pro holčičky. Pustil jsem jim ukázku a dcerám se roztomilý ježek, který běhá rychleji než je rychlost zvuku, líbil. Koupil jsem lístky a šly jsme. Na poslední chvíli mi ještě můj bratránek přidal svého čtyřletého syna. Je to vzezřením andílek se stydlivým úsměvem a jakmile se otrká, tak je z něj neřízená střela. Malého Sebíčka už jsem hlídal a holčičky ho mají rády. Ten víkend, co jsem ho hlídal jsem si odnesl monokla, protože jsem zvyklý se prát jen s holkami. Nečíst prát se jako holka. Ale ty přeci jenom nemají takovou ránu jako čtyřletý chlapec.

Vzít dalšího chlapa na klučičí film jsem bral jako příjemnou změnu a předpokládal jsem, že se mu film o modrém rošťákovi bude líbit. Sešli jsem se před kinem. Holčičky šly povinně čůrat. Doporučil jsem to i Sebíčkovi. „Ne, byl jsem doma! Neci!“

Ok, nebudu ho nutit, je to chlap. Snad vydrží! Děti dostaly popcorn a šli jsem na film. Usadili jsem se a začali ukázky na nový film od Pixaru Frčíme, který bude mít premiéru v Březnu. V rychlém sletu byl v ukázce představen příběh dvou synů , co zachraňují svého tatínka v kouzelném světě příšer. S holkami jsme se shodli, že máme zase na co jít do kina. Pixar je jistota.

„Proč ten film skončil, tak rychle?“, okomentoval ukázku Sebíček.

„To byla jen ukázka z toho filmu, víš?“

„Proč to skončilo tak rychle?“

Připomnělo mi to hloupé vtipy, které jsem dělaly jako puberťáci v kině, když skončili upoutávky. Vždy se někdo jako zvednul a řekl: „Tak jsme to viděli a můžeme jít domů“

„Proto“, odpověděl jsem Sebíčkovi na jeho otázku a kupodivu ho to uspokojilo. Vzal si popcorn do pusy a čekal až bude hlavní film.

Naběhlo hlavní logo Sega, herního studia, které stvořilo herního Sonica. Logo se složilo z fragmentů her o Sonicovi, které si člověk mohl zahrát v průběhu bezmála 30 let.

„To musíme stáhnou, tati! To bude dobrý!“, zahlásil nahlas chlapeček, který seděl vedle nás a pobavil tím celé kino.

Začalo nabíhat logo Paramout a po hladině začaly plout zlaté kroužky, které Sonic sbírá ve svých hrách jako bonusy. Kroužky obkroužili okolo hory a zaleskl se nápis Paramout.

„Jé, tatí, tam vždycky letí hvězdičky a teď tam jsou penízky!!!“, poznala inovaci Lilinka , udělala mi radost. Začíná z ní být filmový fanda.

Film začal, ježek se objevil na scéně a začlo to pěkně odsýpat…Rakety, výbuchy!!!

„Kdy tam budou ty zvířátka?“, zeptal se najednou Sebík.

„No je tam ježek a teď tam byla Sova.“, odpověděl jsem trošku zmateně.

Děj pokračoval dál. Bylo vysvětleno, jak se Sonic vlastně dostal k nám na zemi.

„Strejdo, kdy tam budou ty zvířátka?“

„NO…“, úplně jsem si nebyl jistý, co mám odpovědět. Na plátně běhá modrej Ježek a dělá spoustu úžasných věcí a je i vtipnej. Moje holky zatím ani nedutají a visí na plátně. A ten malej klučina chce zvířátka.

„Koukej, uvidíš!“, nevěděl jsem, co jiného říct.

Zaplať pánbůh klučina je sice šídlo, ale když se mu něco řekne, tak poslouchá. Koukal. Asi 20 minut a…: „Strejdo…“

„Kdy tam budou zvířátka?“, zkusil jsem uhádnout otázku.

„Ne, potřebuju čůrat!“

Neodpustil jsem si do tmy káravý pohled typu „já jsme ti to říkal“. Klárka byly tak hodná a šla se Sebíčkem čůrat.

Otázku „Kdy tam budou ty zvířátka?“ jsem slyšel ke konci filmu častěji a častěji. Odpovídal jsem „Neboj, budou! Koukej!“, nebo „Za chvíli! Koukej!“. Samozřejmě žádná zvířátka kromě Ježka Sonica, psa hlavního lidského hrdiny se už ve filmu neobjevili.

A mě začalo svítat odkud asi vítr vane a potvrdilo se mi to později. Když jsem se před kinem bavili, jestli Sebíček to v kině zvládne, tak jeho tatínek byl toho názoru, že si budou muset v půlce filmu synka vyzvednout. Jeho maminka neochvějně tvrdila, že to zvládne a že se mu to bude určitě líbit.

Když film skončil a rozsvítila se světla, tak jsem se Sebíčka zeptal: „Sebíčku, kdo ti řekl, že v té pohádce budou zvířátka?“

„Maminka!“, zněla jasná odpověď.

I když ve filmu o Sonicovi nebyla zvířátka, které by si Sebíček přál jako třeba rychlá zebra, nebo nejrychlejší zvíře ze všech slon, tak se mu pohádka líbila. Chytrá maminka ho malou lstí pomohla udržet v kině. Moje holky zase vydržely poprvé v kině, aniž by šly čůrat během filmu a poznaly Sonica. Hned ho poznaly v jiné pohádce Raubíř Ralf a když se tam na chvíli objevili, tak vískali radostí: „Táto jéé, hele Sonic!“

Klárka zase chce červené boty jako má Sonic.