Karavan nebo kabriolet

Už nevím, kdy na to moje holčičky přišly, ale jejich největší touhou je vlastnit karavan a jet s ním na dovolenou. Kdybyste jste jim položili otázku, co chtějí nejvíc na světě, tak Vám asi řeknou právě karavan, nebo jet na dovolenou karavanem. Myslím, že to viděli ve filmu s Robinem Williamsem Rodinná dovolená a jiné neštěstí, kdy táta vyveze rodinu luxusním karavanem a samozřejmě při cestě nezůstane bez újmy ani on, ani karavan. Hra na dovolenou je jejich také jejich oblíbená hra. Asi mají pocit, že kdybychom jeli na dovolenou karavanem, tak se tam vejde celá rodina i s babičkama a dědečkama a oblíbenýma tetičkama a strýčky a nakonec tam narveme i jejich pokojíček i s hračkami.
Na Vánoce moje babička s dědou rozdávají jako bonus pod stromeček losy. Holčičky samozřejmě mají rády to kouzlo, že si mohou něco setřít a mohou něco vyhrát. Do minulého roku jim to nic neříkalo, byly malinké. Ale tenhle rok už se zajímaly! Co můžou vyhrát a co by se stalo, kdyby vyhrály? Samozřejmě padla obligátní otázka: „Může za to být karavan?“ Jakmile dostali kladnou odpověď, tak hned o to byla jejich radost ze stíracích losů větší a stírání radostnější. Nebyly smutné, že nevyhrály. Měli radost už jen z toho, že kdyby vyhrály ten milion, který byl hlavní cenou losů, tak bychom jeli na dovolenou karavanem. 

Jeli koupit dárek pro jejich malou sestřeničku, které bylo 5 let. Upoutal jsem je do sedaček, vyjel a do auta nám krásně zasvítilo sluníčko až mě zašimralo po nosem. Holčičky si toho taky všimly, Lilinka pšíkla, asi jí taky zašimralo sluníčko pod nos a Klárka se zeptala: „Tatí, existují auta bez střechy?!“
„To víš, že existují…“
„Ale to by nám do auta mohlo napvšet!“, hned namítla Lilinka.
„Proto mají ty auta tu střechu nandavací a sundavací,víš?“
„Jé to by se mi líbilo!!!“, vyhrkli obě holky najednou.
„Když je hezky, tak jí sundáš a když je ošklivě, tak jí zase nandáš!“,upřesnil jsem holkám princip kabrioletu.
„Tatínku, koupíš nám ho!? Já bych ho chtěla!“
„To já ty taky ! Tak ke karavanu ještě kabriolet.“,mumlal jsem si spíš pro sebe, “ Tak to budu muset vyhrát, nebo víc chodit do práce.“, uvažoval jsem nahlas.
A teď přišli reakce, dětské reakce přesně podle věku. Starší dcera, tehdy 6 let “ Tak už se z té práce nevracej!“
Dcera 4 roky, co stále věří na jednorožce: „Já vím, že vyhvaješ!“

Buď se upracuju ke kabrioletu a karavanu, nebo se na mě usměje štěstí. Třeba dneska, vsadil jsem Sportku.