Jen bych chtěl na začátek říct, že toto je reklama. Není to reklama placená, ani to není spolupráce. Je to reklama na pozitivní zkušenost. Pokud máte s tímto druhem příspěvku problém, tak dál nečtěte. Já zase nemám problém, pokud je něco dobré 

Jako v americkém filmu

V každém druhém americkém rodinném filmu to máte. Maminka si schovává po svém dítěte oblečky, trička a pak z těch věcí dětem šíjí z toho deky na památku. Ještě do toho zakomponovávají fotky, oblíbené plyšáky a kdo ví co ještě. Pokud vím, tak tuhle tradici u nás moc nemáme. Nebo aspoň v mém okolí a rodině se nedrží. Přijde mi to, ale hezká památka a zároveň pro své dítě uděláte něco hezkého. A to nemluvím o tom, že mě to vždy dojme. 

Co ale já jako táta mohu udělat pro své holčičky? Kdyby to byly kluci, tak asi vím udělal bych jim z prkýnek meče, nebo z ramínka, kolíčku a gumy samostříl. Určitě by to slavilo taky úspěch.

Co může táta udělat pro své holčičky

V době koronaviru mi tahle myšlenka pořád skákala do mysli a už jsem byl rozhodnutý, že budu šít pro každou ze svých holčiček deku. Po večerech jsem měl čas, nikam se nechodilo. Až jsem narazil na stránky tutulu.cz . Ten název mi nejde pořád přes pysky a stále to vyslovuju tululu. 

Maminka udělala střihy pro panenky. Pokud si nechcete designovat vlastní panenku, tak je možné koupit už hotové panely panáčků a panenek. Zkouknul jsem návod, jak se taková panenka šije a co to obnáší. Primárně je to samozřejmě zaměřené na šikovné maminky. Usoudil jsem, že svým křížovým nebo zadním stehem, který jsem se naučil ve škole při ručních pracích, bych to měl dát s jehlou a nití levou zadní. Když jsem ušil kapsičku, tak ušiju přeci i panenku. Tedy panenky! Pro každou dcerku jednu.

Ušiju panenky! Sám!

Koupil jsem dva panely panenek Aničku a Elišku. Každou jinou, aby se holky nehádaly. Když panely přišly v papírovém obalu a já je rozbalil, tak jsem byl nadšený. Vše bylo krásně zpracované. Výborný návod, který jsem pochopil i já. Na panelech bylo označeno, kde příští nožičky a ručičky. Kde nesešívat, kudy dát výplň. Co je potřeba a kde vystřihnout. Paráda, říkal jsem si. To budu mít jednu panenku za večer ušitou. 

Když jsem svůj plán nastínil své mamince, tak se od srdce zasmála a já nechápal proč. 

„Nemám vyndat šicí stroj a sešít ti to?“ , koukala na panely mamka, když jsem z nich vystřihoval panenky a jejich části, abych je mohl dát dohromady. 

„Ne, to by pak ty panenky nebyly ode mě!“

Ušiju levou zadní

Jeden den, jeden večer, jedna panenka. Takový byl plán! Ó jak jsem se mýlil. Vzal jsme si nejdřív na paškál panenku Aničku a že jí sešiju Šil jsem jí 3 dny, tedy 3 večery v kuse. Prsty rozpíchané, občas jsme musel párat a vracet se. Moje mamka samozřejmě stále nabízela pomoc, že vyndá šicí stroj a pokukovala po druhé panence. Napadlo mě, že se kvůli tomu snad i naučím na tom stroji šít. Pochopil jsem, že to by trvalo ještě déle. 

Vždy jsem s díky odmítl a byl jsem odhodlán panenku sešít. A sešil. Neskonalý pocit radosti a štěstí a rozpíchaných bříšek na prstech. Nebyla perfektní, ale dělal jsem jí s Láskou. 

„Nemám tu poslední sešít?“, zkusila to naposledy moje mamka a pokukovala po blonďaté panence, „ Já bych byla taky ráda, kdy holky měly jednu panenku ode mě.“

A to mi přišlo fér. Mamka vytáhla šicí stroj a za hodinu měla panenku sešitou. Za hodinu. A já jí dělal v ruce 3 dny. 

Kruh se uzavřel

Jenom jsem tímto svým příběhem chtěl říct, že tyhle panenky naplňují 

krásnou podstatu, jak jsem mohl svým dcerám říct, že je mám rád i jiným způsobem a udělat pro ně něco netradičního. Když jsem jim panenky předávaly o Velikonocích, tak z nich měli ohromnou radost. A to, že jednu jsem šil já a druhou babička tomu samozřejmě dodalo punc vyjímečnosti. 

Pak jsem ještě koupil mini verzi, kterou jsme si s mladší Lili dcerou ušili. Tedy převážně jí ušila sama a bylo z toho moc hezké odpoledne. Nakonec jsme jí použili i jakou součást Hallowenského kostýmu.